Cestování po Islandu

První vize pro návštěvu tohoto úžasné ostrova přišla někdy během ledna/února 2012, kdy mi kamarád Dominik psal a upozornil mě na zajímavou akci od Air Berlin na letenky na Island. Zpáteční letenka z Mnichova za necelých 5 tis Kč byla v té době něco nevídaného. Dali jsme si pár dní na rozmyšlenou a oba jsme dostali za úkol sehnat druhého do party, abychom byli celkem čtyři. Cca po týdnu bylo hotovo – letenky koupené a plánování mohlo začít.

TIP: výhodné a spolehlivé letenky na Island najdete u Letušky.

Termín výletu byl 1. – 11. července, tedy na místě 10 dní čistého času, během kterých jsme měli v plánu procestovat celý ostrov. Honza si vzal na starost program dovolené a Dominik rezervaci auta. Nutno dodat, že Island není rozhodně levná destinace, takže například půjčovné auta je tam jednou tak drahé než například v USA. A o cenách hotelů nemluvě. Proto jsme se rozhodli spát ve stanu a v autě. Předem jsme se dohodli, že chceme Jeep 4×4, abychom si mohli v terénu trochu zablbnout, což byla dobrá volba, protože bez něj bychom se na ta nejlepší místa asi nedostali. Dobrá silnice vede jen kolem ostrova a několik jich je v okolí větších měst. Ve vnitrozemí a mimo civilizaci, kde je ta nejhezčí příroda, však moc asfaltu nenajdete.

1. den – Gullfoss a cesta do Landmannalaugar

1. 7. 2012 jsme se v sestavě Dominik, Honza, Tomáš a Zdeněk vyrazili z Karlových Varů směr Mnichovské letiště. Odlet byl plánován po desáté večer, takže jsme se na letišti posilnili a kluci neustále řešili otázku, co budeme dělat, když je limit jen litr alkoholu na osobu. Boarding i let proběhl v pohodě – 3,5 hodiny letu + malá svačinka utekly rychle. První, co člověka na Islandu praští do očí, je slunce, které tu v letních měsících zapadá jen na chvilku, tudíž je tu stále světlo. Druhá zajímavost, viditelná už z letadla, je velmi malý výskyt lesů. Všude jen skála, mech, ztuhlá láva a občas nějaká květina nebo keřík. Přistání na letišti Keflavík proběhlo v pořádku, bez kontroly jsme prošli rovnou k zavazadlům, kde na nás čekal sympaťák s autem a několik krásných Islanďanek (ty však nečekaly na nás). Kluci si hned rýpli: phe žádná kontrola, jsme mohli vzít víc alkoholu! 😀 Ale spíš to bylo tím, že přistání bylo v jednu ráno, takže letištní personál spal. Po vyplnění smlouvy k autu, kterou nikdo nečetl, jsme naložili bágly a vyrazili směr Reykjavík. Všude kolem nás bylo jen kamení a bláto a my začali řešit otázku, kde postavíme stan a přečkáme první noc. Po dálnici jsme dojeli do Reykjavíku asi za půl hodiny a podle navigace jsme hledali nějakou zeleň. Našli jsme jeden parčík, kde se dalo schovat. Nevěděli jsme, zda tu není kempování zakázáno, tak jsme šli v tichosti spát.

Ráno bylo chladné a zamračené. Všude kolem cvrlikali ptáci, kteří nás budili, a vonělo kvetoucí kvítí. Uklidili jsme po sobě plácek a při odjezdu zjistili, že ten parčík bylo golfové hřiště. Na naší první zastávce, ve velkém nákupním centru, jsme chtěli nakoupit vše potřebné na cestu. Bohužel otvírací doba byla až od devíti, tak jsme si v pekárně dali luxusní snídani a v bankomatu vybrali naprosto zbytečnou hotovost. Nakoupili jsme gril, dřevěné uhlí (velice důležité, dřevo tu najdete opravdu jen ojediněle), plynové bomby a spoustu jídla. Když bylo všechno připraveno na cestu, vyrazili jsme ke gejzírům. Cestou tam jsme projížděli oblastí skalních rozsedlin porostlých krásným mechem. Udělali jsme si krátkou procházku ale brzy nás vyhnaly všudepřítomné roje komárů, kteří nám lezli úplně všude. Asi po hodině cesty jsme dorazili k prvním gejzírům.

Strokkur – je gejzír, který každých pár minut chrlí vodní proud do výšky přibližně 20-30 m. Nachází se v geotermální oblasti u řeky Hvítá. Nedaleko Strokkuru leží tzv. Velký Geysir, který ve své době chrlil vodní sloupec až do výšky 80 m. Právě on dal pojmenování všem gejzírům světa. Dnes už není tak aktivní, proto je jistější počkat pár minut u gejzíru Strokkur a zažít tak okamžik, kdy se vodní kopule během sekundy změní v tryskající vodní proud. Za vidění stojí i dvě neaktivní jezera Blesi a nedaleké menší gejzíry Fata a Litli Geysir. Bylo vtipné sledovat z dálky, jak se nedočkaví Japonci přišli podívat až do těsné blízkosti gejzíru a ten, když vytryskl, je krásně ohodil vodou. Všude byla cítit síra a černá mračna dodávala krajině působivou atmosféru. Prohlédli jsme si okolí i visitor center a vyrazili se podívat na nejznámější vodopád na Islandu Gullfoss.

Už z dálky nás nepřeslechnutelný šum vody upozorňoval, že se blížíme. Na parkovišti jsme si dali sváču a kochali se výhledem na krásný vodopád. Gullfoss – patří k nejznámějším islandským vodopádům. Leží na řece Hvítá, která tu protéká 2 km dlouhým kaňonem, jehož čedičové stěny mohou připomínat varhany. Samotný vodopád tvoří dvojitá kaskáda, kde tok řeky postupně padá z výšky 10 a 20 m. Své kouzlo má nejen v letním slunečném dni, kdy je zahalen do duhové mlhy, ale i v zimě, kdy se třpytí ledem. Na nás tu bohužel sluníčko nečekalo. Nicméně místo něj se tu na nás smály další krásné Islanďanky. Vysoké, blonďaté, copaté a ta kukadla!!!

Prošli jsme všechny vyhlídky kolem vodopádu a před námi byla delší cesta horší silnicí do vnitrozemí, kde nás čekal národní park Landmannalaugar, a v něm další noc v kempu. Silnice byla v pohodě, dokud jsme jeli po asfaltce. Místy na nás vykouklo sluníčko a všude kolem cest byly krásně zelené pastviny plné koní a ovcí. Cesta se začala komplikovat v místě, kde jsme sjeli z hlavní silnice na veldješí, která nás solidně vyklepala. Na posledním rozcestí, kde končila cesta, která se ještě dala nazývat silnicí, jsme si dali odpočinek a šli si zařádit na odstavený buldozer, který byl odemčený. Krajina kolem nás vypadala jako na měsíci. Samá šeď a kamení. V dálce vykukoval ledovec, pod kterým se schovávala sopka, ze které všudypřítomný popel pocházel. Občas kolem projel nějaký ultra offroad. Islandská auta jsou sama o sobě hodně cool. Jejich představa o terénním autě je poněkud jinde než ta naše. U nás už bychom je s klidem mohli nazývat monster trucky 🙂

Dál už pokračovala jen cesta popelem, hlínou, vodou a kamením. Začínalo konečne pořádné dobrodružství. Postupně se krajina začala zelenat. Nejdřív mech, pak i rostlinky a tráva. Za každým horizontem nás čekala hezčí a hezčí vyhlídka. Dominik si užíval drifty v bahně a projíždění řekami. Místy poprchávalo, takže jsme museli zastavovat a čistit zapatlané čelní sklo. Jednou jsme to při brodění řeky přehnali tak, že jsme byli autem ve vodě až po nádechy chladiče na haupně 😀 Od té doby jsem raději před vjezdem do vody lezl a testoval hloubku. Voda měla krásných 5 stupňů. V místě, kde nás obklopovala jezera z ledovců společně s krásně porostlými kopci travou a sněhovou čapkou nahoře, jsme si dali procházku a udělali pár fotek. Sluníčko začalo hřát a modrá obloha se místy taky ukázala. Krajina tu byla opravdu úchvatná a my jsme si začali konečně užívat různorodost tohoto ostrova.

Navigace poskakovala po mapě, takže jsme občas trochu bloudili. Nám to ale nevadilo, protože bylo pořád na co koukat. V dálce se před námi začaly rýsovat duhové hory zvané Landmannalaugar. Udělali jsme ještě krátkou zastávku u dalšího jezera, abychom otestovali teplotu vody. Ta na koupání opravdu nebyla 🙂 Poté jsme vyrazili už hledat kemp, kde jsme měli nocovat. Náš cíl čekal hned za dalším kopcem kousek od jezera. Jako vstupní brána tu byl mohutnější brod přes zatím nejširší řeku, co jsme se pokoušeli projet. Vyrazil jsem otestovat hloubku, která byla OK. Zato teplota vody nebyla OK a moje nohy mrzly. Rychle jsem si oblékl ponožky, abych se zahřál. První, co nás překvapilo, byly nádherně rozkvetlé louky se žlutým kvítím a sytě zelenou travou. Kemp se nachází v údolí duhových hor mezi řekou, která teče z ledovce a lávovým polem. Příroda tu byla opravdu nádherná. Svítilo sluníčko a bylo azuro.

Barevné obsidiánové a ryolitové hory Landmannalaugar je oblast nedaleko sopky Hekla. Jedinečná lokalita nabízí uprostřed typicky strohé islandské krajiny hory hrající barvami, termální prameny, lávová pole i modrá jezera. Barevné odstíny na svazích hor způsobila láva plná minerálů, která se ochlazovala neobvykle pomalu. Nedaleko chaty Landmannalaugar přímo v kempu se nacházelo jezírko, do kterého vyvěraly termální prameny, kde horká říčka vyvěrá zpod lávy a spojuje se se studeným přítokem. Výsledkem byla asi 40 stupňová voda. Zdejší oblast přímo vybízí k pěší turistice. Nás čeká další den výšlap na horu Skalli (989 m) a k lávovému poli Laugahraun.

Měli jsme hrozný hlad, takže první co jsmě psotavili byl stan a ohniště, abychom uvařili večeři. V dálce vrčel diesel agregát, který napájel hlavní chatu, ve které si mohli lidé dobít elektrospotřebiče. Jinak byl kemp se vším všudy: sprchy, záchody, pronájem stanů i kuchyňka. Po chvilce nás přišli navštívit dvě slečny s bezdrátovým platebním terminálem na kreditní karty a chtěly nás zkasírovat za nocleh. Platit kartou uprostřed hor v zemi nikoho – to jsme teda ještě neviděli! Na Islandu obecně se platí kreditkou všude a všechno, ať už jde o bonbon nebo auto. Hotovost nikdo moc nenosil.

Po večeři, cca v 10 hodin v noci, kdy na nebi ještě bylo slunko, jsme si naplánovali relax v horkém jezírku. Bylo tam trochu narváno, tak jsme to odložili a šli zatím popít u ohně. Naše základní výbava 2 láhve whisky + další láhev čehosi měla vydržet aspoň na 3 dny… ehm… Do jezírka jsme se dostali cca v 11 večer. Tou dobou už nás tam bylo jen pár. Nějaký mladík z Hong Kongu a český pár, který nás poznal podle toho, že chlastáme víc než ostatní 😀

Dělali jsme různé kraviny: skákali do vody a užívali si první den na Islandu. Horká voda dělala své a alkohol šel rychle do hlavy. Asi po hodině blbnutí a focení ve vodě bylo všechno vypito 😀 Venku bylo asi 10 stupňů a my jsme se váleli v horké vodě, že nám koukaly jen nosy 🙂 Jen tak si povídáme zážitky a v tom najednou Dominik zahučel kamsi pod vodu. Honza zareagoval a vytáhl mu hlavu z vody, aby zkontroloval, co se děje. On normálně spí!!! Povídá Honza. Nikdo nechápal, Dominik se opil takovým způsobem, že prostě usnul ve vodě a nešel vzbudit. Velice pracně jsme ho vytáhli ven z vody a začali ho oblíkat. Šlo to fakt špatně, protože jsme byli všichni děsně vysmátí, on byl těžký a pořád nám padal. Kolem prošel nějaký taky opilý turista a koukal na nás…Představte si, jak to asi vypadalo. Tři maníci v plavkách ve svetru a čepici se fotí se svým spícím kamarádem obklopeným květinami v 10ti stupňové zimě 😀 Pracně jsme se snažili Dominika odtáhnout do auta a uložit ho. To ale nebylo jednoduché, byli jsme hrozně opilí, měli jsme záchvaty smíchu, pořád nám padal, jednou do bahna, jednou do vody, šil sebou, občas něco povídal ze spaní a strašně chrápal. Kluci ho zesrandy položili po cestě na zem a začali se k němu modlit. Prostě nepopsatelný zážitek. Tomáš dostal za úkol ho přes noc hlídat v autě. Honza se Zdeňkem šli vysmátí spát do stanu. Ráno vyrážíme na horu Skalli (989 m). Hádáme, že Dominik se asi nezúčastní.

2. den – Landmannalaugar

Další den jsme se probudili kolem desáté hodiny. Většina turistů už byla někde na cestě, ale my nikam nespěchali. Měli jsme nakoupená vajíčka, takže jsme si v klidu udělali snídani šampionů. Míchaná vajíčka bez oleje, s obřími kusy cibule 🙂 Než se oheň rozhořel, zkontrolovali jsme se Zdendou Dominika. Když jsme otevřeli kufr auta, kde Dominik spal, vyvalil se na nás velký smrádek. Spánek v nevětraném autě a na mol to přeci jen nahromadí do rána nějakého zápachu 🙂 Dominika jsme nejprve nemohli vzbudit, a když už se nám to povedlo, bylo mu tak špatně, že rezignoval na všechno, včetně výletu i míchaných vajíček.

Po vydatné snídani jsme si zabalili sváču s oblečením a vyrazili na horu Skalli, která byla vidět z kempu. Prošli jsme údolíčkem, kterým protékal potůček (pozůstatek ledovcové řeky z jara) a napojili se na pěšinu vlnící se směrem k vrcholu. Hornina se solidně drolila, takže to pěkně klouzalo. Výšlap nám zabral něco přes hodinu a po cestě jsme se kochali nádhernou vyhlídkou do okolních hor zabarvených do duhových odstínů. Krásně bylo vidět i lávové pole, které končilo vedle kempu v místě, kde vyvěraly horké prameny a kolem nich se krásně zelenalo. Na vrcholku jsme si dali relax, svačinu a udělali pár fotek. Počasí bylo dobré, chvílemi pod mrakem, ale teplo cca 15 stupňů. V dálce byla vidět kouřící sopka, tak jsme k ní vyrazili. Cesta dolů byla o dost rychlejší než nahoru, hodně to klouzalo, takže jsme místy spíš jeli, než šli. Pod kopcem na nás čekala pěkná ledovcová jeskyně, kterou protékal potůček. Naše další kroky zamířily do lávového pole, vedle kterého kouřila nějaká mini sopka. Strašně to kolem smrdělo sírou a bylo tam hrozné vedro. Tou dobou už bylo krásné počasí, modré nebe a sluníčko. Už bylo odpoledne, a my jsme vyrazili zpátky do kempu skrz lávové pole. Z té výšky to tak nevypadalo, ale měřilo několik kilometrů a šli jsme skrz něj skoro hodinu.

V kempu si pochrupoval Dominik přesně tak, jak jsme ho tam zanechali ráno. Už ale mluvil, a mohl chodit 😀 Měli jsme pořádný hlad, a tak jsem se pustili do vaření oběda. Podávala se rýže s grilovaným kuřecím masem a sladkokyselou omáčkou. Než jsme stačili naplánovat, kam půjdeme dál, přihnala se mračna a začala pořádná průtrž. Chtěli jsme počkat, ale ve chvíli, kdy nám po hodině začal plavat stan, jsme usoudili, že takhle to asi nepůjde. Rychle jsme všechno zabalili a rozhodli se, že pojedeme dál na jih. První překážka byl brod za kempem, který byl solidně rozvodněný, a když jsme ho projížděli, proud nás unášel s sebou. Naštěstí jsme to zvládli a mohli se vydat na cestu na jih k vodopádům.

Během cesty přestalo pršet a my jsme kolem deváté večer dorazili do kempu u vodopádu Seljalandsfoss. Místo bylo příjemné, v hlavní budově byla kuchyňka, elektřina a potkali jsme tam další Čechy – brácha se ségrou a její kamarádkou. Moc mluvní nebyli, takže se další česká párty nekonala. Stan jsme si postavili na úplně luxusním trávníku, na kterém se nám spalo skoro jako v posteli. Zítra nás čeká vodopádová stezka.

3. den – Vodopády Seljalandsfoss, Skógafoss a první ledovec

Vstávali jsme do slunečného dne. Foukal příjemný větřík a bylo celkem teplo. Nasnídali jsme se a rozhodli se prozkoumat hory na opačné straně, než kam jsme měli jet po zbytek dne. Uklidili jsme věci do auta a vyrazili autem do kopce. Nahoře byla krásná vyhlídka do dálky a kamenolom. Tam ale cesta končila. Rozhodli jsme se jet dál po louce, kde občas byla čitelná jakási polní cesta, která se postupně změnila ve vyschlé koryto řeky. Jeli jsme pořád dál a kochali se divočinou, nikde ani noha, jen občas zatoulaná ovce. Na konci údolí se nacházel z ničeho nic ze země vyvedený vodovod. Nechápali jsme. Civilizace v nedohlednu a tady trčí ze země kohout a trubky s výbornou ledovcovou vodou. Vylezli jsme na nejbližší kopec, pokochali se krajinou a vyrazili zpět k vodopádům.

První na řadě byl vodopád Seljalandsfoss. Jedná se o překrásný vodopád, který padá z vysoké skalní stěny do jezírka a má jednu zvláštnost, kvůli které rozhodně stojí za navštívení. Podél skalní stěny je možné projít po úzké kluzké cestičce za vodopádem. Vodopád tak vidíte (a dost výrazně také slyšíte) z druhé strany. Je dobré si vzít pláštěnku, protože se přitom troše vody nevyhnete. Když máte to štěstí (my ho měli) a svítí sluníčko, vyčarují se Vám u vodopádu dvě krásné duhy nad sebou. Nafotili jsme několik fotek a vyrazili k dalšímu vodopádu asi 50 km odsud.

Cestu na jižním pobřeží lemuje nádherné skalní pohoří porostlé zeleným mechem a travou. Místy sem tam narazíte na malebný domeček. Prostě krajina jak z pohádky. Kolem oběda jsme dorazili k vodopádu Skógafoss. Jedná se o cílový bod 4 denního tracku, který začíná v horách, kde jsme spali první den. Pendluje tudy spousta turistů s krosnami, ti unavení, co tu končí, a ti čilí, co teprve začínají. Vodopád, ostatně jako všechny na Islandu, byl opět moc pěkný
a zakončoval kaskádu vodopádů, která se nacházela podél cesty za ním. Koryto řeky vyplňuje černý lávový písek. Vyrazili jsme přímo pod vodopád pořídit pár fotek. V kaňonu, kde vodopád dopadá, byla krásná atmosféra a místy byly opět vidět duhy. Bylo poledne a tak jsme se rozhodli zagrilovat si na trávníku před vodopádem. Bylo to docela drzé, protože to všem okolo hrozně vonělo. Po vydatném obědě si kluci dali siestu a opalovačku na trávě a Honza vyrazil prozkoumat stezku za vodopádem. Zjistil, že stojí za to ji projít, a vrátil se pro kluky. Chtěli jsme zkusit dojít až do prvního kempu na stezce, ale každý, koho jsme potkali, nám řekl jinou časovou náročnost. Někdo řekl půl hodiny, jiný 3 a jeden Japonec dokonce 2 dny 😀 Šli jsme asi 3 hodiny, až jsme dorazili do místa, kde byl vidět ledovec. Bohužel počasí se začalo kazit a vypadalo to, že každou chvíli začne bouřka. Nebylo se kam schovat, takže jsme rychlejším krokem upalovali směrem k autu. Bez ohledu na počasí byla stezka moc pěkná, lemovaná několika krásnými vodopády. Tradiční islandské počasí se opět ukázalo. Za hodinu bylo úplně jinak a u auta už bylo opět krásně. Zabalili jsme a vyrazili dál po pobřeží směrem k ledovci a městečku Vík, ve kterém jsme měli nocovat. Po cestě jsme měli možnost prozkoumat náš první ledovec. Byl celý šedivý, zapadaný sopečným popelem z výbuchu sopky v roce 2010. Zrádné bylo, že i obyčejný kopeček štěrku byl ve skutečnosti ledovec zapadaný popelem, takže se dalo velice snadno uklouznout a hodit tlamu.

Ve městečku Vík jsme byli poprvé někdy kolem 9. hodiny večer. Kemp se nám úplně nezdál a bylo tam celkově nějak mrtvo. Na mapách bylo kempů víc, tak jsme se je vydali hledat. Jezdili jsme asi hodinu po cestách kolem, ale žádny jiný flek na spaní jsme nenašli. Hladoví jsme zastavili u místí restaurace, kde nám ale s podivem oznámili, že už je 10 hodin večer. Žádné pití a večeře nebude, je čas spát. Nevěděli jsme, jestli si dělá číšnice srandu nebo to myslí vážně, ale ujistila nás, že nám opravdu nic nedá. Na dotaz, kde je jiná hospoda, odpověděla, že 3 hodiny jízdy tímto směrem 😀 Naštvaní jsme nakoupili ve vedlejším fastfoodu a vydali se do kempu. Tam jsme uvařili večeři a naplánovali další den. Žádný recepční tu už takhle pozdě nebyl, takže dnes spíme zadarmo 🙂 Zítra hurá na ledovec.

4. den – Poloostrov DYRHÓLAEY a ledovec SKAFTAFELL

Ráno nás přivítalo chladnější počasí a mraky. Nic jsme si z toho nedělali, protože už víme, že za hodinu bude jinak. Uklidili jsme plácek a vyrazili na nákup do místního supermarketu. Kluci už měli absťák po alkoholu a ten v běžném obchodě neseženete. Jsou na něj obchody speciální zvané Vinbudin. Protože mají na Islandu tu svou vtipnou pracovní dobu (skoro pořád zavřeno), pití se nekonalo. Pouze light pivo z marketu. Vyrazili jsme na pláž hledat papuchalky (ptactvo s oranžovým zobákem), které všude v prospektech propagují, ale nikde jsme je neviděli. Na pláži nic nebylo, tak jsme si zanadávali, že na mapě jsou nakreslení a zase tu nic není 😀 Další zastávka byl Dyrhólaey. Je to malý poloostrov na jihu Islandu, který tvoří přírodní rezervaci. Řadu rozeklaných útesů tu střídají pláže s černým lávovým pískem, nad nimiž poletují hejna mořského ptactva. Zdejší útesy jsou jejich častým hnízdištěm, takže lze zahlédnout nad hladinou lovící racky, papuchalky, alkouny i kachny. Na travnatém pahorku na konci skalního výběžku se tyčil krásný maják. Z tohoto místa lze spatřit nejjižnější islandský výběžek – úzkou skalní stěnu s monumentální bránou. Ta bývá také nazývána „brána Islandu“. Počasí se mezitím vylepšilo a my jsme s úsměvem vyrazili směrem k ledovci Skaftafell. Cestou jsme projížděli obrovskou poušť z černého sopečného písku. Tu pak vystřídaly nádherné hory u pobřeží porostlé mechem a travou, ze kterých padal nádherný vodopád. Krajina jak někde v Peru nebo na Hawaii.

Něco popoledni jsme už v dálce viděli tající ledovec. Zamířili jsme rovnou k nejbližšímu místu s parkovištěm a vyrazili na průzkum. Tentokrát byl relativně čistý. Bílo modrý ledovec v kombinaci se slunečným počasím krásně dominoval krajině. Na okraji skály vyselo lano, tak se kluci hned slanili a šli se po něm projít. Honza zůstal nahoře a fotil. Byla tu taky cedule, že se tu pohřešují už 2 roky dva lezci, které ledovec uvěznil, a nikdy se nenašli.

Po prohlídce ledovce jsme vyrazili do kempu ubytovat se. Na parkovišti jsme narazili na firmu, co pořádala pro turisty expedice na ledovec. Milé slečny nás začaly hned lanařit. Stálo to dost peněz, ale měli jsme rezervní den bez programu, tak jsme se rozhodli to zkusit. Byl to program na celý den včetně prohlídky ledovcové laguny, kterou jsme chtěli stejně vidět. Už byl večer, sluníčko krásně hřálo, tak jsme rozdělali gril a připravili si nějaké maso. Aby se nám lépe trávilo, dali jsme si ještě kratší procházku k nedalekému vodopádu. Spát jsme šli docela brzy, protože nás čekal náročný den se začátkem někdy v 8 ráno.

5. den – Ledovec Skaftafell a ledovcové jezero Jökullsárlón

Vstávali jsme brzy. Odjezd autobusu byl okolo 8:30 a museli jsme stihnout úklid a snídani. U autobusu jsme nafasovali lezeckou výstroj, boty, mačky atd. Naskládali jsme se do amerického školního autobusu a vyrazili k ledovci. Hned po ránu to bylo adrenalinová jízda, řidič se s tím vůbec nemazal a my jsme v autobuse hopsali jak na horské dráze. Výborná náhoda byla, že jedna průvodkyně byla Češka. Sedla si k nám, pěkně jsme pokecali a řekla, že půjde s naší skupinou. Byli jsme rádi, byla fajn a mohla překládat, instruktáž co nám říkali.

Pod ledovcem jsme dostali školení jak se jistit, kudy chodit a dozvěděli se různé zajímavosti. První zastávka byla u potůčku, který ledovcem protékal. Voda byla krásně čistá a průvodce nám vtipně ukázal, jak pije Chuck Norris… v poloze kliku. Každý si to pak pochopitelně vyzkoušel. Nutno dodat, chuťově to byla asi nejlepší voda, jakou jsme kdy pili. O to krásnější je, že na Islandu je pitná voda skoro všude.

Postupně jsme se vyškrábali až do místa kde se ledovec měnit v ledové hory a bylo za potřebí lezecké vybavení. Kolem poledne jsme si dali oběd, udělali pár fotek a následovala cesta dolů. Po cestě jsme viděli spousty puklin, do kterých se dalo slaňovat. Nejhlubší z nich měli kolem 60 m. Testovali jsme je tak, že jsme do nich hodili kámen a počítali, kdy se ozve rána ode dna. Navštívili jsme také pěknou ledovcovou jeskyni. Všude po ledovci jsou rozmístěné měřáky pro analýzu toho jak ledovec taje. Kluci se rozhodli nasekat si nějaký led sebou do pytlíku na večer do pití.

Následovalo loučení s Češkou a přesun školním autobusem k ledovcovému jezeru Jökullsárlón. To vypadalo trochu jinak než na fotkách z internetu. Bylo tu znatelně méně ledu a ledovec se nacházel mnohem dál od břehu. Zjistili jsme, že je to protože, že díky oteplování tu roztaje 100 m ledu za rok a díky tomu ledovec ustupuje do pozadí. Po chvilce procházení kolem jezera jsme se nalodili na obojživelný transportér a vydali se na plavbu po jezeře. Byla solidní zima, ale svítilo sluníčko, které krásně prozářilo modrou vodu a plovoucí ledové kry. Průvodkyně vylovila z vody kousek ledu, nasekala ho a servírovala nám ho jako jednohubky 🙂 Nutno dodat, že byla opravdu sympatická, ostatně jako většina Islanďanek. Po skončení plavby jsme v místní restauraci dostali teplé wafle se šlehačkou. To byla výborná svačinka. Expedice byla u konce a my jsme se přesunuli opět adrenalinovou jízdou zpět do kempu.

Už byl podvečer, takže jsme vyrazili do městečka Hofn, kde nám byla doporučena nejlepší krabí restaurace na Islandu. Do městečka Hofn jsme dorazili asi za 3 hodiny jízdy. Restaurace byla plná, tak jsme chvilku počkali, až se uvolní místa. Vybrali jsme si asi 3 druhy krabů, langust apd… Byla to opravdu bomba. Lepší jídlo jsme na Islandu asi nejedli, opravdu delikatesa pro oko i jazyk. Cena za jídlo byla v přepočtu cca 1000 Kč za každého ale ta zkušenost a zážitek za to jednoznačně stáli.

Na okraji města jsme našli kemp, kde jsme se ubytovali. Ve společenské místnosti jsme opět narazili na další partu Čechů. Vyměnili jsme si pár tipů a relativně brzy jsme šli spát. Zítra nás čeká cesta na sever do města Husavík a výlet za Velrybami.

6. Den – Cesta na sever, vodopád Detifoss, Husavík

Ráno jsme si pěkně pospali, využili jsme teplých sprch v kempu, posnídali a vyrazili na dnešní, skoro 500 km dlouhý, přejezd na sever ostrova do města Husavík. Cesta vedla skrz fjordy, které byly plné nízké mlhy z důvodu teplých pramenů, které se do moře vlévají. Cestou jsme se zastavili na nákup a oběd v marketu, ale jinak nás první prohlídka čekala až odpoledne u vodopádu Detifoss. Ten je nejmohutnější na Islandu, ale i v celé Evropě. Nachází se na území národního parku Jökulsárgljúfur. Z výšky 44 m se každou vteřinu řítí do rokle obrovské množství vody o objemu 193 kubíků. Takto vysokým průtokem získal vodopád prvenství v rámci Evropy a oblak vodní tříště z takové masy vody je vidět ze širokého okolí. Oba břehy řeky Jökulsá á Fjöllum poskytují výhled na tuto přírodní krásu. Celkový dojem během slunečných dní umocňuje i dvojitá duha.

Kolem sedmé hodiny večer jsme dorazili do rybářského městečka Husavík. Bylo to malebné přístavní městečko v severském stylu ležící jen pár kilometrů od polárního kruhu. Z pohledu historie je Húsavík místem, kde se jako první trvale usadili seveřané během osidlování Islandu. Stalo se tak kolem roku 850, kdy na pobřeží dorazil švédský Viking Garðar Svavarsson se svojí družinou. Zastavili se tu během okružní plavby a postavili zde přístřešek. Ten dal pak městu spolu s jeho polohou v zálivu jméno, Húsavík znamená „Záliv domu“. Dnes je město dobrým výchozím bodem pro poznávání celého okolního regionu i pro lodní výpravy za velrybami. Ty zde mají dlouhou tradici a jsou vyhledávanou turistickou atrakcí. Našli jsme tu dvě firmy, které pořádaly plavby spojené s pozorováním velryb. Vybrali jsme si jednu večerní, co začínala kolem deváté večer. Zatím jsme měli čas na večeři v místí rybářské restauraci. Dali jsme si úlovek dne (Žraloka) a bylo to opět výborné.

V přístavu bylo nádherné světlo, sluníčko bylo nízko a v dálce se začali tvořit červánky. Nalodili jsme se na jednu ze dvou lodí, nafasovali kombinézy a vypluli jsme. Venku už byla pěkná zima, takže se kluci zahřáli několika plechovkami piv 😀 Velryb jsme viděli spoustu, vždycky odfrkly vodu do vzduchu ukázali nám záda a pak elegantně zapluly pod vodu a plácly ocasem. Většinou se jednalo o delfíny, plejtváky malé, keporkaky, kosatky a vorvaně. Plavba trvala 2 hodiny a za tu dobu jsme upluli pěkný kus cesty. Ke konci už byla opravdu zima, takže nás potěšila svačina v podobě koblih a horké čokolády. Kluci se hecli a rozhodli se sundat na zádi vlajku Islandu a dát tam českou. Kapitán si toho však všiml a sebral nám ji 😀 Prý by ho s českou do přístavu nepustili. Plavba byla opravdu pěkná, takže jsme spokojeni vyrazili směr jezero Mývatn, kde měl být kemp.

Do kempu jsme dorazili kolem půlnoci. Naivně jsme si mysleli, že budeme bydlet zadarmo. Z omylu nás vyvedla česká obsluha 😀 Zaplatili jsme, dostali nálepku na stan a dostali příkaz být zticha. Majitel je totiž trochu pruďas. Trochu? Lezl lidem, co neměli na stanu nálepku, dovnitř, budil je a chtěl zaplatit. Kousek od našeho plácku jsme našly 3 zaparkované české karosy a v nich asi 36 Čechů. To už je moc řekli jsme si. Ne jen, že je tu nějak moc Čechů ale teď rovnou 3 autobusy. Zítra nás čeká prohlídka okolí jezera a cesta dál na západ.

7. den – Solfatary Námafjall, kráter Viti  a Hverfjall, vodpád Godafoss

Ráno bylo již tradiční, obloha pod mrakem a občas vykouklo sluníčko. Češi už byli pryč, tak jsme se nasnídali a vyrazili za kopec do Solfatary Námafjall. Je to skalní hřeben pastelově zbarvený, převládá pruhovaný šedivý sádrovec a žluté sirné vrstvy. Síra se zde dříve těžila a používala se na výrobu střelného prachu. Hřeben Námafjall vznikl během erupce jedné ze zemských trhlin, protože leží přesně v místě, kde se Středoatlantský hřbet rozšiřuje. Důkazem vulkanické činnosti jsou i rozsáhlá pole solfatár. Jedná se o silně zapáchající modrošedé tůňky chrlící bahno. Podzemní vody zde totiž prosakují velmi hluboko a reagují tak na blízké vrstvy magmatu tím, že se po zahřátí vrací na zemský povrch přes vlhkou vrstvu půdy a tvoří tak bahenní a párové krátery. Udělali jsme si tu menší výšlap na hřeben kopce a dusili se přitom tím smradem 🙂

Další zastávka byla kráter Víti a sopka Krafla s přilehlým lávovým polem. To bylo opravdu rozlehlé a viditelné v dálce do všech směrů. Stále se z něj kouřilo a sálalo teplo. Pod kopcem byla geotermální elektrárna a kousek od ní kráter Víti. K tomu jsme se vydali pak. Víti – je kalderový kráter ležící nedaleko sopky Krafla. V roce 1724 na její západní straně započaly silné erupce, které nastartovaly období známé jako „Mývatnské ohně“. Během této doby byl vytvořen nový kráter, který byl nazván Víti neboli Peklo. Spolu s ním vznikla během následného zemětřesení i řada sopečných puklin. Kráter je dnes poměrně hluboký a zaplavený akvamarínovou vodou. Udělali jsme si kolem něj okružní procházku a pak vyrazili k druhému kráteru asi 10 km odsud.

Hverfjall – sopečný kráter, který svým tvarem dominuje krajině kolem jezera Mývatn. Vznikl před cca 2500 lety během jedné erupce trvající několik dní. Má typický kruhový tvar a vypíná se do výšky 463 m. Samotný kráter měří na šířku přibližně 1 km a jeho svahy jsou pokryté černou sutí a kameny. Po okraji kráteru lze dojít až na vyhlídku na jeho jižní straně, odkud si pohledem na kráter můžete představit sílu exploze, která ho vytvořila. Chození už bylo dost, takže jsme nasedli do auta a vyrazili na západ, kde nás po cestě čekal další vodopád a oběd.

Godafoss – patří k nejkrásnějším vodopádům na Islandu. Vodní tok ledovcové řeky Skjálfandafljót tu spadá z výšky 12 m a tvoří tak vodopád ve tvaru podkovy široký kolem 30 m. Právě tato část říčního kaňonu byla vytvořena v 8000 let starém lávovém poli, které tu vytvořila dnes již vyhaslá sopka Trölladyngja. Vodopád Godafoss vstoupil také do dějin Islandu kolem roku 1000 kdy tu zákonný správce Þorgeir Ljósvetningagoði rozhodnul o tom, jaké náboženství budou místní obyvatelé vyznávat. Při cestě kolem vodopádu do něj odhodil pohanské rytiny severských bohů a tím ustanovil, že se obyvatelé země stávají křesťanským národem. Na základě této události dostal vodopád jméno Godafoss (vodopád Bohů). U vodopádu jsme si ugrilovali nějaké maso a lososy. Kolemjdoucí nám slintali na záda, jak to krásně vonělo.

Po obědě se rychle zatáhlo a začalo pršet. Nasedli jsme do auta a vyrazili do asi 150 km vzdáleného městečka Skagafjörður. Celou cestu pršelo, takže jsme udělali jen krátkou zastávku na nákup. Kemp se nám vůbec nelíbil, tak jsme asi 2 hodiny jezdili po okolí a hledali jiný. Jak to tak dopadá, ten první byl nakonec nejlepší. Byly tam vytápěné sociálky a kuchyňka. Protože venku pořád pršelo a byla zima, zakempovali jsme se ve vytápěné umývárce. Už se těšíme na ráno, snad bude pěkně.

8.den – Skanzen Glaumbær a severní pobřeží

Ráno nás přivítalo nádherné počasí. Vybraná obloha, azuro a sluníčko. Byli jsme rádi, že déšť je pryč. Nasnídali jsme se a vyrazili se podívat do skanzenu Glaumbær. Po cestě jsme u silnice nabrali sympatickou stopařku z Německa, která se svezla s námi. Glaumbær je malebná vesnička s kostelíkem, několika domečky a demonstruje způsob života na Islandu v 18. a 19. století. Jedná se o soubor typických drnových a polodřevěných staveb rozestavěných kolem úzké uličky. Stavební techniky, sbírky dobového nábytku i předměty denní potřeby tehdejších obyvatel si můžete prohlédnout právě v těchto domcích. Celý areál dává nahlédnout do dávné islandské architektury a patří tak k nejlepším muzeím tohoto druhu na Islandu. Klidnou atmosféru u plápolajícího ohně si můžete vychutnat v Áskaffi – v jednom z domů, kde kromě dějepisné a řemeslné expozice funguje i kavárna. Prolezli jsme všechny expozice, vyfotili jsme pár fotek a vyrazili směrem na severozápad projet si skalnaté pobřeží.

Severozápad Islandu byl opravdu nádherný. Všude krásně zeleno, krásné útesy a květena. Kolem poletovali rackové a jiné dotěrné ptactvo a my pořád vyhlíželi tuleně. V dálce se tyčil vysoký maják, ke kterému jsme zamířili s tím, že se u něj naobědváme. Maják stál na čedičovém útesu a přiléhala k němu oblázková pláž. Bylo nádherné počasí, ale ze severu foukal opravdu ledový vítr. Kolem byla krásná divočina a my často stavěli kvůli různým vyhlídkám.

Velká paráda to byla na Húnaflói Beach – záliv, kde jsou obrovské a dlouhé vlny, pláž plná tuleňů a moc pěkné útesy. Drsné bylo, když jsme se přes vysokou trávu potřebovali na pláž dostat. V té hnízdili ptáci s mláďaty. Neustále na nás dělali nálety a zákeřně na nás útočili. Nakonec jsme se však na pláž dostali a pozorovali tuleně na protějším břehu. Občas nějaký skočil do vody a plaval k nám. Ke konci pobřeží jsme udělali procházku k dalšímu majáku, který se krásně tyčil na útesu. Sluníčko už bylo nízko, takže světlo bylo moc pěkné. Prašná cesta nás zavedla na konec pobřeží, kde se napojovala rychlostní silnice vedoucí do Reykjavíku. Několikrát jsme na Islandu řešili otázku policie, že tu není moc vidět a že si tu můžeme jezdit, jak chceme. To se nám vymstilo nyní, kdy nás z dálky změřilo policejní Volvo a Dominika překročení rychlosti stálo 250 Eur. Dostal však slevu za to, že platil hned a kartou 🙂

Ve večerních hodinách jsme přijeli k zálivu, kde bylo opět několik kempů. Který si vybereme? Už to tu bylo zase! Prozkoumali jsme všechny a zabydleli se v tom prvním 🙂 Venku byla ten den opravdu velká zima a ledový vítr. Člověk se tu nemá kam schovat, stromy žádné, maximálně nějaké křovíčko. Stan se celou noc kymácel. Mysleli jsme, že s námi ulítne. Bylo to poprvé, co jsem spal v tričku mikině, bundě a to ještě i ve spacáku.

Na zítra máme naplánován výšlap k nejvyššímu vodopádu na Islandu, prohlídku Reykjavíku, koupání v modré laguně a odlet domů.

9. den – Vodopád Glymur, Reykjavík a modrá laguna

Ráno už bylo skoro bezvětří. Byli jsme rádi, že jsme v noci neuletěli, zahřáli se horkým čajem a vyrazili do nedaleké restaurace ve stylu Route 66 na americký Hamburger ke snídani. Dnes nás čeká poslední den na Islandu, takže před sebou máme jen kousek cesty a spíše zábavu. Vodopád Glymur byl asi 3 kilometry od kempu, tam jsme byli za chvilku. Na parkovišti jsme potkali staré známé 3 české karosy 🙂 řidiči si nás pamatovali a hlásili se k nám.

Vodopád Glymur je se svými 198 metry nejvyšším vodopádem na Islandu. Vytéká z bažinatého západního okraje jezera Hvalvatn. V sušším období vodopád nijak neuchvátí svojí mohutností, největší podívanou skýtá po dešti nebo při tání sněhu. Vodopád leží v krátkém hlubokém kaňonu a dostanete se k němu od silnice po 5 km dlouhé stezce údolím Botnsdalur. Stezka se klikatí pořád pěkně do kopce, takže si zamakáte. Odměnou je však krásný výhled na jezera a hory v okolí. Sluníčko hřálo tak, že na vrcholku by měl člověk chuť se i vykoupat. To ovšem hodně rychle přejde ve chvíli, kdy se koryto řeky musí přebrodit. Voda mohla mít tak maximálně 5 stupňů a byla opravdu ledová. Do toho ještě ostré kamínky na dně. Chvílemi jsem si připadal jak fakír. Z kopečka dolů byla cesta rychlá, kolem oběda už jsme seděli v autě a řítili se směrem do Reykjavíku.

Reykjavík je hlavní a největší město Islandu. Leží na jihozápadě při pobřeží zálivu Faxaflói v Atlantském oceánu. Město se svou polohou 64° 08′ severní šířky je nejseverněji položeným hlavním městem světa a v rámci Evropy nejzápadnějším. V prosinci roku 2007 zde žilo 117 721 obyvatel. Přítomnost termálních pramenů a gejzírů přiměla vikinského osadníka Ingólfura Arnarssona pojmenovat město Reykjavík neboli „Kouřová zátoka“ (reykja – kouř, vík – zátoka). Zaparkovali jsme v centru a vydali se na prohlídku katedrály a okolí. Před katedrálou byla restaurace, ve které nabízeli islandské legendární jídlo (4 a více měsíců zakopaný žralok v zemi se nechá vyhnít a pak se podává s pendrekovou vodkou). Smrdělo to příšerně a vlastně taky tak chutnalo, ale zkusit se má všechno. Prohlédli jsme si pěkné městečko a vydali se relaxovat do lázní v modré laguně.

Modrá laguna patří k nejnavštěvovanějším místům na Islandu. Jedná se o geotermální lázeňský areál, kde v pusté sopečné oblasti tryskají na povrch solfatarové proudy (vodní páry s příměsí oxidu uhličitého). Návštěvníkům se naskýtá možnost koupání v nekrytých termálních bazénech. Voda je mléčně modravá a vznáší se nad ní pára. Zdejší voda totiž pochází z nedaleké geotermální elektrárny Svartsengi a je ochlazována na 38 °C. Na dně bazénu se nachází šedavé bahno, které působí příznivě na kožní choroby. Zažít hydraulickou masáž umožňuje vodopád s horkou vodou, najdete tu také parní lázně a saunu. Mezi bazény jsou ve vodě také bary, kde si můžete zakoupit drink. Vše působí luxusně, návštěva určitě stojí za vynaložených 40 Eur.

Příjemně unavení jsme se již večer odebrali do Keflavíku na letiště. Po cestě jsme ještě povečeřeli velrybí steak v místní restauraci. Celou cestu jsme si říkali, jak jsme vychytali půjčovnu aut, že nemámě žádná omezení. Když jsem pak hledal smlouvu v kastlíku kvůli vrácení auta, našel jsem papír, na kterém omezení byla 😀 Snad všechny jsme je porušili 😀 Každopádně všechno dobře dopadlo nikomu z nás ani autu se nic nestalo a v pořádku jsme doletěli domů.

Závěr a rozpočet:

Na Islandu jsme zažili asi největší dobrodružství v životě. Rozmanitost a různorodost tohoto magického ostrova Vám dá po návratu pocit jako kdyby jste se vrátili z cesty kolem světa. Je tu od každého kousek  a pokud nelpíte na ubytování v hotelu tak to nemusí být ani drahá dovolená. Nás vyšlo 11 dní cesty s letenkou, náklady na auto, platbou za prohlídky, kempy, jídlo a atrakce na 25 tis korun, což je ve srovnání s cestovkami pakatel. Určitě se sem jednou chci vrátit v zimě a zažít tu polární záře.

Autor fotek a článku:

Mgr. Jan Kábrt – www.jankabrt.cz

Fotky byly foceny na stařičký Olympus E-510 s rybím okem a několika dalšími objektivy s polarizačními a přechodovými filtry.