Alpy, Dolomity, Hory, Itálie

Italské Dolomity IV. – Lagazuoi, Cascate di Fanes, Tre Cime, Monte Faloria

24.1.2019

Cestopis z italských Dolomit IV. – 07/2018

Již čtvrtým rokem začínáme letní prázdniny lezeckou výpravou do Italských Dolomit . Stala se nám z toho už tradice a i tentokrát jsme kombinovali vysokohorskou turistiku ve fotogenických horách s lezením ferrat v okolí Cortiny d’Ampezzo. Předchozí cestopisy najdete zde: Dolomity 2015, Dolomity 2016, Dolomity 2017. Po 4 letech mi už přijde, jako když sem jezdíme na chatu a jednu takovou jsme si letos také na 4 dni pronajali. Lezecká parta se nám letos rozrostla na 5 členů, z toho 3 úplní začátečníci a k tomu se přidalo dalších 5 lidí na turistiku. V plánu jsme měli navštívit opět Tre Cime, vrchol Lagazuoi, vodopádovou kaskádu Cascate di Fanes a svah Monte Faloria.

Mapa jednotlivých výletů

V Cortině máme oblíbenou pizzerii s výhledem na historický most. Ceny i pizza jsou excelentní. V mapě je odkaz.

Tre Cime (počtvrté a opět něco nového)

Na první den jsme zvolili na protažení svalů a zacvičení nováčků profláknuté Tre Cime. Pokud jezdíte z ČR na noc tak jako my můžete být u chaty Auronzo brzy ráno a vyhnete se problémům s parkováním. Navíc utečete davům turistů, kteří sem najedou mezi 8-9 hodinou autobusy. Cena za vjezd do národního parku stále zůstává 25 eur za auto. Asi se budu opakovat, ale Tre Cime je prostě taková povinnost, pokud jedete do Dolomit. Jsou tu krásné trasy všech obtížností, úchvatné výhledy na okolní masivy, dvě pěkné ferraty a několik chat, kde se můžete posilnit a odpočinout si. Dopoledne může cesta z parkoviště připomínat zájezdní pochoďák, ale lidi se celkem rychle díky různému tempu rozmělní a už od sedla Forcella Lavaredo, kde Vás čeká jeden z “wow” výhledů, se lidé rozprchnou všemi směry. Tre Cime je rozlohou tak veliké, že i když sem pojedete poněkolikáté vždy najdete trasu, kterou ještě neznáte.

Dopolední cesta od parkoviště směrem k chatě Lavaredo.

Výhled ze sedla Forcella Lavaredo nad chatou Lavaredo.

Výhled ze sedla Forcella Lavaredo směrem k Torre di Toblin.

Výhled od chaty Locatelli směrem na dominantu Tre Cime (3 zuby).

Rozcestník a jezírka u chaty Locatelli.

Výhled na Sextenské dolomity od chaty Locatelli.

Torre di Toblin (2492 m)

Naše skupinka ferraťáků jako první zamířila k hoře Torre di Toblin, která nese název podle svého věžovitého tvaru. Na její vrchol vede zábavná, vzdušná ferrata, plná žebříků obtížnosti B/C, mající od chaty krátký nástup a pro začátečníky je celkem vhodná. Lezeme ji každý rok jako takový rituál, zažili jsme tu východy i západy slunce, azuro a letos i mračna. Pokaždé si ale ferratu neskutečně užijeme a výhledy z vrcholu a pocity, když tam vylezete jsou prostě nezapomenutelné. Letos jsme měli s sebou i dron, takže si člověk udělá lepší představu o tom, jak vysoko vlastně leze. Bohužel, než jsme se dostali nahoru nebe se zatáhlo a mračna nás pronásledovala už celý den. Dolů k chatě Locatelli vede jinou cestou jednoduchá a jištěná ferrata obtížnosti B.

Cesta k Torre di Toblin (vež vpravo).

Ferrata na Torre di Toblin.

Společná fotka na vrcholu Torre di Toblin s Tre Cime za zády.

Pohled na stěnu Torre di Toblin, kde vede ferrata. Ty barevné tečky uprostřed jsme my.

Ferrata Innerkofler – Paternkofel (2744 m)

Naším dalším cílem byla nedaleká ferrata Innerkofler – Paternkofel. Je to ta hora vlevo nad chatou na fotce výše. Od chaty Locatelli nás pěšina zavedla nejprve do jeskynních štol, kterými jsme vystoupali asi 400 m úplnou tmou. Pokud půjdete v našich stopách rozhodně nezapomeňte baterku. Čas od času proniklo skalními otvory světlo a umožnilo nám pokochat  se výhledem ven. Dále vedla ferrata obtížnosti B jištěná ocelovým lanem. Zhruba v polovině cesty je několik zábavnějších úseků, ale jinak nás ferrata příliš nebavila a ani si na ní nezalezete.  Jediné, co stálo za to, byl výhled a opravdu fotogenický dřevěný kříž na vrcholu hory. Obloha byla stále zamračená, ale na chvilku se vyčasilo a slunce krásně nasvítilo okolní hory pro mé fotky. Úkol splněn, můžeme dolů. Cesta zpět vedla jinudy a nebyla zrovna dobře značená, takže tu můžete trochu bloudit, každopádně asi za hodinu už jsme klesali po pěšině k chatě Lavaredo. Tím byla naše dnešní cesta u konce.

Pokud se do Tre Cime vypravíte, rozhodně si na něj nechte celý den, a když budete mít štěstí na pěkné počasí zdržte se i na západ slunce. Fotkami za lepšího počasí, se můžete inspirovat v mých starších cestopisech Dolomity I., Dolomity II.Dolomity III.

Vstup do jeskyní na ferratu.

Výhledy z ferraty Innerkofler – Paternkofel.

Kříž na vrcholu ferraty ve výšce 2744 m.

Pohled dolů na chatu Locatelli a nad ní se tyčící Torre di Toblin.

Výhled na Tre Cime a vlevo sedlo Forcella Lavaredo.

Společná fotka na oslavu zdolání ferraty 🙂

Lagazuoi (2 835 m)

Při hledání, co nového bychom v Dolomitech mohli navštívit, narazil jsem na Lagazuoi. Za tímto podivným názvem se skrývá hora, na jejímž vrcholu najdete kromě krásné vyhlídky také muzeum zákopů a bunkrů z 1. světové války. Místo není tak profláknuté, takže tu není narváno a za mě patří Lagazuoi k nejhezčím místům v Dolomitech.

Z Cortiny jsme jeli po silnici č. 48 asi 25 minut do průsmyku Falzarego. Odtud vede na vrchol velká kabinová lanovka. Na parkovišti bylo v 9 ráno ještě volno a jednosměrná cesta kabinkou stála 12 eur. Zpáteční cestu doporučuji sejít pěšky. Trasa není náročná a vyhlídky stojí za to. Z parkoviště se hora jeví nenápadně, ale už při jízdě lanovkou se před námi začala otvírat neuvěřitelná panoramata a mé fotografické srdce zajásalo.

Vrchol hory pro nás byl opravdu překvapení. Jedním slovem nádhera, různými směry jsme se kochali Tofanou, Cinque Torri, Marmoládou, Arabbou a dalšími vrcholy. Fotky, které jsem tu nafotil, byly naprosto originální a žádný podobný výhled jsem v Dolomitech neviděl. Jak to, že jsme o tomto místě nikdy neslyšeli, když je to doslova perla v srdci Dolomit? Nahoře jsme si prošli zákopy, bunkry, vyhlídkovou trasu a někteří z nás se vydali i k jezírku v údolí. Na koupání to ale nebylo. Pokud jste ochotni absolvovat 2 – 3 hodinový nástup, dojdete i k ferratám. My jsme se pouze procházeli a v poledne jsme zamířili krásným kaňonem zpět do údolí k autu. Cesta dolů trvala asi 1,5 hodiny a kolem nás se střídaly pestrobarevné výhledy. Celá návštěva Lagazuoi nám zabrala 3 – 4 hodiny a dopoledne bylo velmi pěkné světlo na focení. Jeho návštěvu mohu jedině doporučit.

Odpoledne jsme měli v plánu vylézt ferratu na Monte Cristallo. Bohužel na parkovišti jsme zjistili, že pověstná, historická kabinka ve tvaru vajíčka již nefunguje (prý navždy), tudíž cesta na vrchol trvá asi 4 hodiny pěšky. Na to jsme neměli čas, takže jsme se vypravili na kaskádu vodopádů Cascate di Fanes.

Výhled na kabinku na vrchol Lagazoi (2835 m).

Pohled z kabiny na Cinque Torri.

Výhled z vrcholu Lagazuoi směrem na ledovec Marmolada.

Výhled z vrcholu Lagazuoi směrem na ledovec Marmolada 3 343 m.

Vyhlídkové trasy na vrcholu Lagazuoi.

Vyhlídkové trasy na vrcholu Lagazuoi.

Blue Team 🙂

Cesta do údolí, vpravo vstupy do zákopů.

Cesta do údolí s výhledem na Tofanu.

Cesta do údolí s výhledem na Tofanu.

Cesta kaňonem do údolí.

Cesta do údolí.

Stanice kabiny na vrcholu Lagazuoi.

Vodopádová kaskáda – Cascate di Fanes

Tohle místo pro nás bylo další velké překvapení. Podle fotek na internetu to vypadalo jako „nějaký vodopád“.  Ale při bližším prozkoumání se před námi otevřel obrovský kaňon, v jehož útrobách se klikatí azurově modrá řeka Rio Fanes, na které najdete kaskádu obřích vodopádů. Z parkoviště trvala cesta k prvnímu z nich něco přes hodinu. Po značkách můžete jít dvěma směry: na vyhlídku u vodopádu nebo podél potoka, kudy přijdete ke kaňonu z druhé strany. Naše první zastávka byla na vyhlídce, odkud dále klesá strmá cesta na dno kaňonu k řece. Z výšky cca 100 m se tu o stěny kaňonu tříští vodopád a v modrém jezírku se můžete osvěžit. Voda je ale ledová. Na protější stěně kaňonu vede zajištěná cesta (dalo by se říct ferrata) ocelovým lanem. Dá se však absolvovat bez vybavení a vyšplháte po ní na hlavní cestu.

Odtud se po cestě dostanete asi po dalších 30 minutách stoupání k dalšímu z vodopádů. Poslední vodopád je z parkoviště vzdálen dobrých 10 km a chvilku jsme ho hledali, protože z lesní cesty nebyl na první pohled vidět. Šum vody nás ale dovedl na správné místo. Druhý vodopád nepůsobí ze země tak velkým dojmem, protože není vidět celý, ale po vzletu dronu jsme změnili názor. Také se tu po pěšině dostanete za vodopád a lze po skále vylézt i na jeho vrchol. Pod ním pak najdete průzračně modré jezírko.

Tím jsme náš výlet ukončili a vrátili se dlouhou cestou zpět. Podél řeky jsme šli krásnými lesy na parkoviště skoro 2 hodiny. Tento výlet je super procházka na půl dne a pro fanoušky cyklistiky ho doporučuji dvojnásob. Navíc tu neutratíte ani korunu.

Výhled na kaňon s vodopádem. Vpravo je vidět cik cak pěšina a nad ní vyhlídka na vodopád.

Vyhlídka na vodopád a okolí.

Kaňony s vodopádem.

Kaňony s vodopádem.

Řeka Rio Fanes klikatící se na dně kaňonu.

Vodopád s jezírkem na dně kaňonu.

Lávka přes řeku a dně kaňonu.

Druhý vodopád vyfocený z dronu. Modré tečky vpravo od vodopádu jsme my pro představu velikosti vodopádu.

Pěšina za vodopádem.

Pohled na lesy z drona.

Ledové jezírko pod vodopádem.

Cesta k parkovišti podél řeky.

Cesta k parkovišti podél řeky.

Bouře na ferratě Sci club 18 a chata z filmu Clifhanger

Na další den jsme měli naplánovanou těžkou ferratu Sci club 18 obtížnosti D, která vede na vrchol Monte Faloria (2 120 m). Už po cestě k retro kabinkové lanovce se na nás z dálky valila dešťová mračna. Auto jsme zaparkovali na placeném parkovišti u vlakového nádraží a kabinkou vyjeli do prostřední stanice lanovky Faloria. Zpáteční jízdenka vyjde na 19 eur. Po pár krocích strmého stoupání začalo pršet. Když jsme dorazili k úpatí ferraty, čekal tu už hlouček 8 Slováků, schovaných pod převisem a doufajíce, že přestane pršet. Čekali jsme asi hodinu a střídavě jsme zkoušeli vylézt začátek ferraty. Klouzalo to a bylo to příliš riskantní. Až na dva odvážlivce jsme se všichni vrátili zpět ke stanici lanovky a vyjeli na vrchol Monte Faloria kabinou. Každou chvíli jsme se dostali do mraků a bylo to jako vjezd do pekla. Na vrcholu jsme i přes neustávající déšť absolvovali kratší procházku vedoucí k chatě, kde se natáčel v roce 1993 film Cliffhanger se Silvestrem Stallone. Dnes už je z chaty jen torzo, ale ve filmu v ní hlavní hrdina zatápěl v ohni stodolarovými bankovkami, aby se zahřál.

Díky špatné předpovědi počasí i na další den jsme se rozhodli odjet na jih do Benátek a následně do Rakouska. O tom ale zase až příště.

Historický železniční most v Cortině d’ Ampezzo.

Výhled z kabinové lanovky na vrcholy Monte Faloria ukryté v mracích.

Deštivý nástup k ferratě.

Chvilka bez deště, byla opravdu jen chvilka.

Cesta do útrob Monte Faloria.

Torzo chaty z Filmu Cliffhanger a finále ferraty.

 

 

 

You Might Also Like

1 Comment

  • Reply Barb 28.1.2019 at 11:47

    To je nádhera!

  • Leave a Reply