USA Trip 2011 – Cestování po západu USA
První plány procestovat západ USA padly někdy v únoru 2011. Já i moje kamarádka Ivanka jsme byli v nic moc životní situaci a tak jsme si z hecu řekli, poletíme poznávat USA. Z hecu se vyklubal plán. Byli jsme dva a přes internet jsme našli pár z Moravy – Dorku a Čaka. Po pár telefonátech a seznámení on-line bylo rozhodnuto. Letíme!!! Pak už nestálo nic tomu koupit letenky, zařídit auto a 30. 6 jsme mohli odletět za velkým dobrodružstvím.
TIP: výhodné a spolehlivé letenky do San Francisca najdete u Letušky.
1. den – Amsterodam
2. den – Los Angeles
3. den – Los Angeles – Hollywood, Beverly Hills, Venice Beach
4. den – Los Angeles, Calico, Las Vegas
5. den – Las Vegas – Hoover Dam – Route 66 – Grand Canyon Village – Page
6. den – Page – Horseshoe bend, Carl Hayden visitor center, Lake powell
7. den – Page, Antelope Canyon, Lake Powell, Monument Valley, Mexican Hut
8. den – Torrey, Capitol Reef, Bryce Canyon, Cedar
9. den – Mexican Hut – Natural Bridges, Glen Canyon, pokus o Gobblins Valley, Capitol Reef
10. den – Cedar City, Cedar national park, Zion, Las Vegas
11. den – Las Vegas
12. den – Las Vegas, Death Valley, Mono Lake
13. den – Mono Lake, Bodie, Yosemite
14. den – Yosemite, Oakdale
15. den – San Francisco: Golden Gate Bridge, Pier 39
16. den – San Francisco
17. den – Berkley, Sequoia National Park, Visalie
18. den – Pacific Highway, Malibu, Los Angeles
19. den – Los Angeles, Universal Studios Hollywood
1.den – Jak jsme skončili v Amsterodamu
30. 6. 2011 – Odlet z letiště byl v 7:10 ráno. Volný čas jsme využili k prvnímu osobnímu seznámení s Čakem a Dorkou. Když jsme se konečně dostali k naší „gate“ a koupili si cestou nějaký ten časopis, začal se nám rýsovat průšvih. Přestupový čas v Amsterdamu byl hodina deset. Nejdříve nám to připadalo jako dost času ale našemu letadlu (Travel Service) nahlásili dvacet minut zpoždění kvůli pozdnímu příletu na letiště. Dvacet minut z výsledného přesunového času mínus – ale to přece ještě dáme!
Na letišti se s námi zapovídal pán, který letěl s rodinou do Atlanty. Vedle něj seděla slečna Petra, která letí také do LA, letí úplně poprvé, sama a neumí moc anglicky. Tak jsme Petru trochu adoptovali. Alespoň na jeden den. Ve chvíli, kdy se nám zpoždění vylouplo na něco přes půl hodiny, tvrdili nám stewardi, že pilot poletí rychleji, že stáhne výsledný letový čas 1:40 na něco málo přes hodinu. Jenže pak se ještě letadlu muselo měnit kolo. Výsledek byl něco málo k hodině zpoždění před odletem. Než jsme se všichni nasoukali do letadla, bylo zpoždění 1:10. Vedoucí stewardů nám oznámila, že let potrvá asi hodinu a deset minut.
Když jsme přistáli v Amsterdamu, měli bychom ještě asi dost času stihnout přesun na letadlo do Los Angeles. Jenže se nám vyrýsoval další průšvih – nebyla volná žádná „gate“, a tak jsme stáli přes deset minut na runwayi, než nás umístili a dovolili nám z letadla vystoupit. Samozřejmě jsme vystupovali na úplně opačné straně letiště, než jsme potřebovali nastoupit. Dali jsme se tedy do běhu a hledali správné písmeno a číslo na cedulkách. Trochu to připomínalo scénu z filmu Sám doma. Když jsme konečně doběhli na vytouženou F7, akorát pán zavíral dveře a oznámil nám: „too late.“ Děkujeme tedy ČSA za zpoždění a KLM za to, že chvilku nepočkala, i když v konečné výzvě k nástupu postrádala 68 pasažérů.
Naše další kroky směřovaly na transfer. Konečně jsem pochopil, proč se lidé, kteří létají, osypou, když se řekne slovo transfer! Dostali jsme lísteček a tři hodiny jsme čekali, než na nás přijde řada, aby nám oznámili, že poletíme až zítra (a to nás chtěli původně poslat dvěma různými lety!). Dostali jsme zdarma hotel a nazdar zítra. Byli jsme naštvaní, zklamaní, unavení a hladoví. Nechtělo se nám zůstat v Amsterdamu, chtěl i jsme být na cestě do LA. Vyzvedli jsme si ale poslušně papíry k ubytování v hotelu a vyrazili na jídlo do Burger Kinga. Aspoň ten hlad jsme ukojili. Poté jsme vyhledali hotelový autobus a nechali se odvézt někam daleko do polí.
První dojmy z hotelu nebyly úplně ideální, dokud jsme nezjistili, že má čtyři hvězdičky, že dostaneme večeři a snídani. Přejezení hamburgery, tortillami, hranolkami a kroužky jsme zavětřili švédské stoly. To bylo něco pro nás! I kdybychom měli prasknout, chtěli jsme toho spoustu ochutnat! Čak se zachoval jako správný Čech. Přestože byl po obědě, nandal si vrchovatý talíř všeho, co mu padlo do oka a všechno také snědl. Po jídle jsme dostali karty od pokojů. Koberce, měkká postel, obří televize, veliká koupelna s vanou a sprchovým koutem. Prostě paráda! Vše připravené, načančané, báječné. Prostě kompenzace jak má být. I když bychom asi opravdu raději letěli do LA, nebyli jsme už tolik naštvaní a nálada se lepšila.
Odpoledne jsme se rozhodli, že vyrazíme do centra Amsterdamu. Hotelovým autobusem jsme se dostali k letišti a tam jsme začali zjišťovat, jak se tedy dostaneme do centra. Zjistili jsme, že je cesta celkem komplikovaná. Ale kdyby byla jen komplikovaná – byla i dost drahá (zpáteční cesta všemi spoji cca 17 euro). Navíc nás přepadala čím dál tím větší únava. V každé volné chvíli jsme prostě usnuli (na zemi, na lavičce, v autobuse, pomalu i ve stoje – Honza usnul i na schodech). Rozhodli jsme se tedy, že si projdeme obchody na letišti, koupíme si něco k pití a vyrazíme na hotel dospat spánkový deficit.
A ještě malý dodatek: kartáček jde použít i bez pasty, náhradní spodní prádlo se vejde do příručního zavazadla a mikiny si berte do letadla (tady v Amsterdamu je trochu chladněji, než u nás). My máme jen ty mikiny – jsme bez zavazadel, protože ta jsou uskladněna někde na letišti a čekají na odlet do LA. Snad poletí s námi.
2.den – Konečně v Los Angeles
Východ slunce nad Amsterdamem byl nádherný. Probudili jsme se brzy – vyspalí, odpočinutí, připravení na následující cestu. Něco po sedmé hodině jsme se nasnídali. Snídaně proběhla formou švédských stolů, takže jsme se s vidinou, že další jídlo dostaneme až v letadle, najedli co to šlo. Také nás v restauraci oslovil zaměstnanec aerolinií ze Slovenska. Chvíli jsme si s ním povídali a na rozloučenou nám popřál šťastnou cestu. Čak si samozřejmě neodpustil dotaz, jestli není náhodou dotyčný pán náš pilot ze včera… gestem naznačil, že by si spolu popovídali ručně o našem včerejším zpoždění.
Letadla prostě nelétají přesně. Opět jsme před odletem měli hodinu zpoždění. V letadle jsme se usadili pěkně za sebou, každý viděl sice kousek křídla, ale jinak byl pohled z okénka krásný. Země, voda, lodě, Grónsko, kry, Amerika. Za jedenáct hodin letu jsme dostali dvě teplá jídla, nějaké ňamky a hodně pití. Jídlo holandských aerolinek KLM bylo opravdu vynikající! Cesta utekla rychleji, než jsme čekali. Hlavně ve chvílích, kdy bylo na co koukat z okénka. Letěli Boeingem 747 – to je taková dvoupatrová obluda pro 415 cestujících. Každý jsme před sebou měli LCD televizi, spoustu filmů a možností hrát hry se spolucestujícími po síti.
Do LA jsme přiletěli odpoledne s hodinovým zpožděním. Už z letadla jsme si nesli vyplněné modré formuláře pro imigrační oddělení. Krom toho potřebujete pro návštěvu USA ještě schválenou ESTU. Úředníci byli v celku v pohodě. Koukli na pasy, vzali otisky, udělali fotku a zeptali se na pár kontrolních otázek – každého na něco jiného. Např. kolik máte peněz, jak se čte vaše jméno, co budete dělat v USA, co děláte doma atd. Standardní otázky, které najdete na internetu. Po té jsme vyrazili pro kufry. Dorka s Čakem je viděli hned. Ivči dorazil s menším zpožděním. Ale Honzův se ne a ne objevit. Po docela složitém pobíhání kolem všech kolotočů s kufry, jsme vyhledali úředníka KLM, který po chvíli datlování do počítače oznámil, že batoh do LA nedorazil. Oznámil také, že by snad měl dorazit zítra a vzal si adresu na hotel, kde jsme měli být ubytovaní, že nás kontaktuje. Čak zahlásil, že po 50 hodinách v jednom spodním prádle bych si mohl založit blog „18 dní v jedněch trenkách – blog pro otrlé muže.“ Tak tři kufry ze čtyř jsme měli, čtvrtý byl přislíben na následující den a s tímto jsme se vydali k poslední kontrole. Tou jsme prošli úplně bez problémů – žádné hrabání v taškách a s popřáním pěkných dní. Když jsme vylezli z letiště, vydali jsme se hledat autobusovou stanici, odkud nám jel autobus do naší půjčovny aut (Dollar). Líbí se mi systém shuttle busů, že vás prostě odvezou a nenechají vás to hledat samotné. Pán za přepážkou z nás ještě k smluvní ceně vytáhl nějaké dolary za nějaké pojištění v případě poruchy a nabídl nám výběr autíček stejného typu. Vybrali jsme si SUV Ford Escape za celkovou částku kolem 15 tis za 19 dní. Tak auto by bylo. Zbývalo najít hotel a ubytovat se.
Bez GPS navigace bychom byli ztraceni. Toto je věc, kterou bych doporučil všem, co se jedou podívat do USA a mají v plánu cestovat. Po delší cestě dostali k hotelu ve West Hollywoodu. Nakráčeli jsme si do recepce a dožadovali jsme se našich pokojů zabookovaných na tři noci. Pán nám ale oznámil, že to nejde. Tím, že jsme nepřijeli včera, naše rezervace i platba propadla. My jsme ale posílali email hned, jak jsme zjistili, že let nestihneme. Byl odeslán cca ve 2 v noci místního času. Takže jej mohli mít hned ráno. On ale tvrdil, že nic nedostal. I tak nechápeme, jak je možné, že nám zrušili rezervaci na tři dny, když v papírech stálo, že můžeme přijet kdykoliv. Nakonec jsme tedy dostali alespoň jeden dvoulůžák, pro čtyři osoby, v kuřácké sekci budovy za 160 dolarů na dvě noci. Tu první noc si samozřejmě strhli v plné výši. S tím jsme ale tak nějak počítali. Takže spíme v malém špinavém a smradlavém pokoji. naštěstí za 2 dny mizíme do Las Vegas! Hned potom, co jsme naházeli věci do pokoje, hodili sprchu a vyměnili oblečení (tedy kromě Honzy, který jej stále nemá), jsme se při západu slunce vydali na pláž Santa Monica. Měkoučký písek byl moc příjemný na nohy, moře zas tak studené nebylo, legendární molo se zábavným parkem hrálo všemi barvami a moře moc krásně šumělo. Vypadalo to skoro až idylicky. Jen ten „Mič Bjůkenen“a nějaká kozatá blondýnka z pobřežní hlídky ve žlutém jeepu tam chyběla. Prošli jsme se po molu a za tmy se vydali najít nějaké občerstvení za rozumnou cenu.
Volba padla bohužel na Mc Donald (ano, i přes doporučení, že tam ne, jsme se vydali mezi Mexičany na hamburgera, hranolky a pití, protože to prostě bylo po cestě). U nás je Mc docela pěkný fastfood ale tady je opravdu vidět, že v „Mekáči“ jedí jen ti nejchudší. Když jste se kolem sebe rozhlédli – byl to samý mexikánec nebo bezdomovec. Cestou do hotelu většina lidí v autě pospávala. Přeci jen máme u nás doma o osm hodin víc. Následovala sprcha a pro Ivču s Honzou postel. Čak s Dorkou měli spacáky takže spali dnes na zemi. V ČR už bylo 8 ráno a my šli teprve spát. Tak tedy dobrou noc a dobré ráno.
3.den – Los Angeles – Hollywood, Beverly Hills, Venice Beach a návrat Honzova kufru
Fuj, šváb! Ano, čtete dobře. Ráno jsme našli v našem pokoji švába. Velkého, hnusného švába. Tímto klesl tento hotel ještě o dost níž. Takže Honza švába zašlápl a Čak jej poslal kamsi přes záchodové potrubí. Bohužel dnes budeme spát na zemi my. Aby si smls šváb také na nás 🙂
V nabídce hotelu byla kontinentální snídaně. Naše představa: kousek pečiva, máslo, sýr, salám, něco sladkého a pití. Jejich představa: Pražené kukuřičné lupínky, mléko, různé sladké bomby (koblihovitého charakteru), káva a džus. Po přeslazené snídani jsme vyrazili natěšení do Hollywoodu. LA a přilehlá města je strašně velká oblast proto si dobře promyslete co všechno chcete vidět. My jsme měli už pouze jeden den, protože o druhý jsme přišli kvůli zpoždění letadla. První náš cíl byl chodník slávy. V osm ráno tam nebyla ani noha, což bylo dobré. Ale než jsme ho celý prošli a nafotili se, tak už tam bylo lidí až dost a také otravové, kteří se nás snažili nalákat na jízdu po městě. Před Čínským divadlem hledali otisky bot a rukou známých osobností a pak jsme je porovnávali s našimi. Kolem poledne už na chodníku chodí davy lidí. Celé se to dá projít za nějaké 2 hodiny klidným tempem. Vyfotíte se u hvězd, obtisknete ruce a nohy před čínským divadlem, okouknete nákupní centra a vyhlídku na nápis Hollywood.
Náš další cíl byl okouknout domy hvězd v Beverly Hills. Naivně jsme si mysleli, že v pohodě najdeme dům Walsových z BH 90210, k našemu překvapení vypadají všechny ulice v BH stejně. Všude vysoké palmy, vysoké ploty s pěknými domy a drahá auta. Prošli jsme se do centra a na policejní stanici kde řádil Axel Foley ve filmu Policajt z BH. Po 2 hodinách courání jsme se chtěli zchladit na pláži Venice beach. Jako fanoušek seriálu Californication jsem nemohl vynechat tuto čtvrť, která svou pláží sousedí se Santa Monicou. Je tu pěkná promenáda plná obchodů, podél pláže jsou fitcentra, basketbalové kurty a spousta lidí. Na první pohled vypadala na chudší čtvrť, byly tu vidět pouliční gangy a sálala z ní ta správná americká atmosféra. Počasí nám tou dobou už bohužel nepřálo a celé pobřeží zahalil mlžný opar, takže z kopání sešlo, protože voda nebyla moc teplá a lidí tu bylo jak much. Prošli jsme se tedy jen po promenádě a pozorovali jsme několik pouličních představení.
Z Venice jsme jeli do hotelu zjistit přesnou polohu nápisu Hollywood a jestli náhodou nedorazilo Honzovo ztracené zavazadlo. Polohu nápisu jsme zjistili, ale zavazadlo stále nikde. Honza byl značně nervózní, protože 1. neměl nic čistého na sebe a 2. zítra odjíždíme z LA pryč. Proto jsme se rozhodli zastavit se na letišti. Zavazadlo tam naštěstí bylo. Honza se uklidnil a mi jsme vyrazili k nápisu Hollywood. Autem se dalo přijet skoro až pod nápis, jen jsme se museli probloudit uzounkými uličkami skrz čtvrť na tom kopci. Doporučuji jet na místo podle navigace 34.130208,-118.319278, dojedete na konečnou silnice, kde jsou vrátka a cesta do kopce. Na kopci byl nádherný výhled na LA a zrovna zapadalo slunce, takže jsme udělali pár fotek a pak hurá do hotelu vykoupat a spát.
Zítra brzy vstáváme a jedeme 360 km do Las Vegas. V LA jsme neutratili ani dolar za vstupné. Všechno byly otevřené lokace. Doporučuji však navštívit Universal studios ve kterých jsem byl poslední den a v tom o něm také píšu.
Nedoporučuji hotel Hollywood Inn Express, ve kterém po nás lezly šváby.
Doprava: Všechny cesty jsme absolvovali autem, bez navigace to ani nezkoušejte, je to nejlevnější a zároveň nejrychlejší doprava.
Poslední den po vrácení auta jsem jezdil metrem. Stálo 6 dolarů 24 hours jízdenka.
4.den – Los Angeles, Calico, Las Vegas
Probdělá noc. Teda alespoň pro Ivču, která spíc na zemi poslouchala, kde co chřoustá, křupe a praská. A jen čekala na to, až na ni skočí nějaký ten šváb. Ráno jsme se začali balit a vyrazili jsme na snídani. Úplně stejnou jako včera – hromada odporně sladkých výtvorů koblihovitého charakteru, kukuřičné lupínky, mléko, káva, džus. Narvali jsme věci do auta a vyrazit na cca 400 km cestu do Las Vegas! Cesta byla příjemná a celkově se v USA pohodlně cestuje. Všude vedly rychlostní silnice nebo dálnice a pustinu střídala městečka či obchodní centra. V jednom z nich jsme se zastavili a nakoupili jsme za lidové ceny nějaké dárky a oblečení. Také nás čekala premiéra v tankování. V USA se platí předem a až potom můžete taktovat! Honza se tu zamiloval do občerstvení 7-Eleven. Na hotdog za cenu 1 dolaru si totiž můžete naplácnout co chcete (zelenina, sýr, omáčky,… ). A co teprve ty jejich točené limonády.
Po cestě jsme měli Ghost Town – Calico. Nečekejte však žádné městu duchů. Je to klasická turistická atrakce. Pár baráčků a škola ve westernovém stylu. Z auta jsme vylézali do nějakých 37°C. Docela vedro a dusno. Vstup do městečka nás stál každého 6 dolarů, ale stálo to určitě za to a je to po dlouhé cestě příjemná zastávka. V Calicu se dřív těžilo stříbro a jeden čas tam žilo i 1500 obyvatel. Kolem stály dřevěné a hliněné domy plné obchůdků se vším možným. Calico je celé do kopce takže když vylezete na vyhlídku, vidíte široko daleko. Tedy za normálního počasí. Nám se bohužel zvedl vítr a hory byly zahaleny v písečném oparu. Ale i tak nás Calico, jehož domky jsou, naštěstí pro nás, opatřeny klimatizací, nadchlo.
Když jsme se chystali na cestu, řekla Ivča Čakovi, že má z toho dusna pocit, jako by mělo co nevidět pršet. Čak jí na to řekl, že možná tak u nás. Ale ne v poušti 😀 Nasedli jsme do auta a vyrazili jsme do Las Vegas. Po chvíli cesty začalo opravdu pršet. No… pršet… Spadlo pár kapek… 😉 Při příjezdu do Las Vegas, na teploměru bylo 44°C. Neskutečné vedro. Nedalo se sáhnout na kapotu auta, když ho člověk otevřel. Venku jsme dostali neskutečnou facku z vedra.
Náš hotel Super 8 Casino jsme našli v celku rychle a snadno. Byl to menší hotel s čistými pokoji, koupelnou, klimatizací, bazénem i výřivkou. Ráno zdarma káva a čaj. Cena za čtyřlůžák 76 USD. Doporučuji. www.super8.com. Rozhodli jsme se zabookovat si tento hotel i na cestu zpět, kdy nás na naší cestě čekají ještě dvě noci ve Vegas. A teď k samotnému městu. Pokud nemá Američan na to, aby cestoval, stačí, když si zajede do města hazardu a má tu celý svět jako na dlani – Eiffelovka, Pyramidy , New York, Benátky a spousta dalších věci. Všechno vymakané do detailu. Mezi některými budovami repliky New Yorku se táhne i horská dráha. Než jsme došli do prvního obchodu, tak jsme málem umřeli vedrem. Byl to asi kilometr cesty. Z tohoto prvního obchodu se vyklubalo zastřešené městečko plné obchodů. Architektura ve stylu Itálie, Turecka,… Dokonce i bouřku nad bazénkem tam fingovali – malované nebe, hromy, blesky a déšť. Takže další procházka byla v obdobném duchu, jakmile nám bylo vedro, zalezli jsme do některého z obchodů a bylo nám jedno, jestli je to Prada nebo Dolce Gabana. Hlavně, že měli klimatizaci.
Všechno ve Vegas je velké, barevné a někdy i kýčovité – ale stojí za to to vidět. Je tu spousta atrakcí, na které nepotřebujete ani korunu. Měli jsme hlad a hledali jsme nějaké místo, kde se nadlábnout. Cestou jsme našli úžasný obchod M&M’s, plný nejrůznějších suvenýrů a bonbónů této značky! Po jídle jsme se rozhodli vrátit na pokoj. Začalo se stmívat a byli jsme nacpaní a unavení. Cestou na hotel zahřmělo. Nějak jsme tomu nevěnovali extra pozornost. Zalezli jsme ještě do obchodu se suvenýry a podívali jsme se, co tam mají. V tom začalo peklo! Blesky, hromy, průtrž a vítr. Paní u pokladny říkala Dorce, že prší poprvé po několika měsících. Chvíli jsme počkali, až se déšť trochu zmírní a vyrazili dál. Za celou cestu domů napočítala Ivča asi tři kanály. Takže si asi dovedete představit, jak to tam po takové průtrži vypadalo. Všude tekla voda, místy i nad kotníky. Prostě zážitek – průtrž mračen v Las Vegas! Když jsme dorazili na hotel, Čak zakončil mokrou výpravu slovy: „Tak a máme vypráno.“ Snad bude zítra v Grand Canyonu konečně jasno 🙂
5.den – Las Vegas, Hoover Dam, Route 66, Grand Canyon Village, Page
Dnes nás čeká rekordní ujetá vzdálenost. Celkem to bylo 760 km, do Grand Canyonu 500 km a z něj pak v noci 260 km do Page. Z Vegas jsme vyjížděli v 7 ráno, ale i tak už bylo docela dusno. Oblohu cestou pokrývaly mraky a první plánovaná zastávka po cestě byl Hoover Dam. Hooverova přehrada je betonová klenbová přehrada na řece Colorado v USA ležící na hranicích států Arizona a Nevada. Je vysoká 220 m a dlouhá 379 m. Přehradní nádrž Mead, kterou zadržuje se táhne do vzdálenosti 185 km a její hloubka dosahuje až 180 m. Je pojmenovaná po prezidentu Hooverovi a byla postavena ve 30. letech 20. století, jako ve své době největší přehrada na světě. Zároveň je to vodní elektrárna, která živí Las Vegas. Byli jsme na vyhlídce na dálničním mostě, který vede přes údolí, a také jsme se projeli po hrázi. Po cestě dál nás čekalo druhé tankování.
Z dálnice jsme sjeli na historickou Route 66. Možná by se hned na začátek hodilo říct, že je to silnice, která původně vedla z Los Angeles do Chicaga. Kolem ní najdete spoustu historických motel, benzínek a veteránů. No řekněte, kdo jste o ní neslyšel? Tady ji najdete v obchodech se suvenýry na magnetkách, hrnečcích, tričkách,… ale aby byla někde pořádná šipka „tudy sjedeš na Route 66“ nebo „Tady to začíná!” to ne. Jen klasická cedule, jako všude jinde. Museli jsme ujet pořádný kus, abychom dojeli k první historické pumpě. Krásná atmosféra s nádechem nostalgie. Staré stojany, vraky starých amerických aut, reklamní cedule, lednice s Coca Colou a upozornění, že si máme dávat pozor na chřestýše. Nechyběl samozřejmě obchod se suvenýry. Honza byl ve svém živlu, pobíhal všude kolem a fotil různá zátiší. Podél silnice také vedla železnice, po které se proháněli nekonečně dlouhé vlaky.
Po Route 66 jsme se vydali na cestu do Grand Canyonu. Kaňon, který tok řeky Colorado modeloval milióny let, je téměř 446 kilometrů dlouhý, se šířkou od 500 metrů do 29 kilometrů. Největší hloubka je okolo 1 600 metrů. Ročně tam zemře cca 250 lidí (pád do kaňonu, úder blesku, pokousání veverkou, nebo shození mulou do kaňonu či zadušení jejím smradem :-D). Když jsme vylezli na první vyhlídku, shodli jsme se na tom, že musíme přehodnotit význam slova „velký“. Grand Canyon je něco úžasného. Každý, kdo vidí, co dokázala řeka za miliony let, musí zůstat udiven. Při pohledu do té obrovské díry máte zvláštní pocit, není to závrať, ale takový nepopsatelný zážitek. Bohužel ta velikost nejde vyfotit, na fotce to prostě není ono, ať máte objektiv široký sebevíc, prostě to musíte vidět na vlastní oči. protože je kaňon obrovský jezdí tu Shuttle busy – autobusy, které vás zdarma zavezou na danou vyhlídku a případně zase zpět. Turistické trasy jsou někdy i na celý den, takže autobus se v případě, že máte na Canyon jen jedno odpoledne jako my, rozhodně hodí.
Trasy kaňonu jsou barevně rozděleny. My jsme hned na začátek šli komplet pěšky tu oranžovou. Kolem stezky poskakovaly velké veverky a žebrali po turistech jídlo. Už někdy v půli cesty se ozval první hrom. Věděli jsme, že bude zle a Honza se také stával pomalu víc a víc zamračený. Přijel fotit červený Grand Canyon a ono se mu zatahovalo. A jak jistě víte, bez sluníčka ty fotky prostě nejsou ono. Začal se opakovat včerejší scénář z Las Vegas, není nad to pravidelně moknout v poušti :-D.
Než jsme došli cca po hodině na konec oranžové, začalo poprchávat. Sedli jsme na bus a nechali se dovézt do centrály. Rychle jsme si doběhli do auta pro mikiny a vyrazili na autobus jedoucí k modré stezce. Vystoupili jsme na předposlední stanici a šli pěšky na konečnou. Střídavě poprchávalo ale nenechávali jsme si výhled kazit. I Honza se přestal mračit, když stihl nafotit co chtěl ještě před příchodem deště. Došli jsme na konec modré a chtěli nastoupit do autobusů jedoucích na červenou stezku. Tam nám ale pan autobusák řekl, že kvůli dešti a bleskům tam turisty nevozí. Šli jsme tedy ještě kus zpět a pak nasedli na autobus, který nás dovezl zpět na parkoviště. To co jsme vidět chtěli jsme viděli, tak jsme mohli vyrazit dál. V Grand Canyonu by se rozhodně dalo zůstat několik dní a túrovat tu. Jednou se sem plánuji vrátit a zůstat tu déle.
Pomalu se stmívalo a my se vydali na cestu do 260 km vzdáleného Page. Nahlásili jsme noční příjezd, takže paní věděla, že nám rezervaci nesmí zrušit! (Aby se nám nestalo to, co v LA.) Protože dopoledne řídil Čak, večer byl na řadě Honza. V autě všichni usnuli a společnost mu dělaly jen siluety kaktusů všude kolem a indiánské rádio, kde hráli samé hulákající rytmy. Do Motelu 6 jsme dorazili po desáté večer. Ubytování proběhlo bez problému. Byly jsme grogy, dnešní cesta byla nejdelší, co byla v plánu, naštěstí díky tempomatu v autě a skvělé síti širokých silnic se cestuje opravdu pohodlně.
6.den – Page, Horseshoe bend, Carl Hayden visitor center, Lake powell
Dnešní den byl plánovaný jako odpočinkový a tak i vypadal. Všichni jsme si přispali. Vše, co jsme dnes dělali, se motalo kolem městečka Page, takže jsme toho moc nenajezdili.V Page se nachází celá řada cenově dostupných motelů. Za nás doporučuji Motel 6 nebo sousední Super 8. Cena za 4 lůžkový pokoj s TV, Wifi, bazénem, klimou byla 75 dolarů. V motelu si lze i vyprat. Také zde najdete větší nákupní centra jako např. Wall Markt a poštu. Jako první jsme jeli na nákup. Cesta plná kostelů (Ivča jich napočítala 9) byla pro nás docela děsivá. A to byly všechny v jedné ulici! V supermarketu jsme si nakoupili nějaké jídlo a vydali jsme do blízkého kaňonu Horseshoe Bend.
Dojeli na malé prašné parkoviště za městem a vyrazili cestou do kopce za ostatními turisty, kterých tam bylo asi 20. Horseshoe bend je místo, kde řeka Colorado vytvořila kaňon ve tvaru podkovy. Ale ne ledajaký – řeka tu má místy šířku přes 100 metrů. V Utahu je všude červený písek, který by se dal přirovnat k antuce a ten solidně barví. Cestou z parkoviště jsme potkali skupinu českých turistů, které se Honza smál, že vyrážejí v bílých teniskách. My jsme si sundali sandále a šli jsme v jemném písku bosi. Na kraji kaňonu jsou krásně vidět vrstvy pískovce. Nemluvě tedy o úchvatném výhledu. Abychom nezklamaly široké vrstvy naší fanouškovské základny, i dnes jsme potkali dešťové kapky. Po prolezení všemožných výstupků, říms a výklenků a pořízení stovek fotografií, jsme se vydali na cestu zpátky.
Na oběd jsme vyrazili do Mc Donalda, abychom dotankovali pití do našeho bezedného kelímku (má cca ¾ litru). Samozřejmě zdarma. Upozorňujeme, že máme stále jeden a ten samý kelímek od LA. 😀 😀 Původně stál asi dolar padesát a od té doby jím zdarma proteklo asi 10 litrů 😉 Po obědě, jsme pokračovali návštěvou přehrady Lake Powell. Začali jsme na její hrázi Carl Hayden visitor centrem. Lake Powell se nachází v Glen Canyonu. Z mostu nad hrází byl krásný výhled na hráz i na kaňon na druhé straně. V muzeu byla výstava dinosaurů a informace o výstavbě, historie přehrady a elektrárny na ní. Vybrala se obloha a začalo pálit sluníčko tak jsme zamířili na pláž Lake Powell. Voda řeky Colorado se nijak neliší od té naší říční a potoční a byla čistá a relativně teplá. Z pláže byl krásný výhled na skály Glen Canyonu (který je zatopený právě přehradou Lake Powell). Místní si sem jezdí zablbnout – támhle někdo na vodních lyžích za člunem, tuhle někdo na skútru… či se jen válejí na houseboatu nebo rybaří.
Cestou na hotel jsme opět jeli natankovat jak auto, tak náš bezedný kelímek. Podvečer jsme prováleli u bazénu. Zítra máme v plánu Antelope Canyon (Antilopí kaňon) a Monument valley, na které se těšíme asi ze všeho nejvíc. Zároveň nás čeká pár dní v pustinách a místech nikoho.
7.den – Page, Antelope Canyon, Lake Powell, Monument Valley, Mexican Hut
Vstávali jsme až s pozdním ránem, protože Honza věděl, že Antilopí kaňon potřebuje vidět v poledne – aby bylo správné světlo. Při přesouvání našich zavazadel do auta nás ale překvapilo zataženo a drobná sprška. Než jsme ale nakoupili, tak se vyjasnilo a začal nehorázný pařák.
Antelope Canyon: jsou dva kaňony, upper a lower. Honza navštívil dolní (lower), prý je barevnější, vstup byl 26 dolarů. K hornímu Vás indiáni odvezou jeepama. Pokud si výlet zaplatíte v Page účtují si 36 dolarů/os, proto si raději dojeďte ke canyonu sami a zaplaťte na místě 26 dolarů. Canyon je ideální navštívit kolem poledne, kolem 11-13 hodiny. V tu dobu je slunce nahoře a dopadá až na dno kaňonu, kde jsou pak ideální světelné podmínky. Bez slunce to nemá ten správný efekt a na dně kaňonu může být i tma. Při splnění ideálních podmínek není k focení potřeba stativ. Na dno kaňonu se leze asi půl metru širokou rozsedlinou, pokud jste silnější postavy tak můžete mít místy problém.
Kousek za Page jsme kaňon našli ale jediný, kdo byl ochoten sáhnout do kapsy a zaplatit, byl Honza. Ten řekl: „Za tohle bych dal klidně 50!“ Honza tedy zůstal u kaňonu a ostatní se jeli koupat k Lake Powell s tím, že ho naberou za dvě hodiny. Honza postával asi půl hodiny u vchodu a zkoumal, jak postupují fotografové. Většina z nich si platila tzv. fotopas (asi 10 dolarů) – platil jej každý, kdo měl stativ a větší foťák. Indián napsal na růžový papírek „fotopass“ a nalepil jej fotografovi na hruď. Fotograf byl pak odveden do kaňonu a mohl se tam pohybovat sám, bez průvodce. Honza si počkal na prohlídkovou skupinu (a správné postavení slunce) a šel bez fotopasu s tím, že si poradí s českou drzostí mu vlastní 🙂 . Kolem 11 v poledne Indián zavedl skupinu k velké rozsedlině v zemi. Vyprávěl o tom, kolik lidí už tam zemřelo, a ukazoval na zemi stopy po dinosaurech. Poté ukázal na úzkou skulinu v zemi (průměr asi 0,5 metru) a vyzval lidi, aby do ní začli lézt a nikde se nezdržovali, aby nikam nespadli. Ti na něj chvíli koukali, jestli si dělá legraci nebo ne ale když je ujistil, že jde opravdu o vchod, začali se soukat dovnitř. V naší skupině nebyl žádný prostorově výraznější člověk, ale pokud by byl, dovnitř by se určitě nedostal. Nic pro průměrné Američany. Po kaskádě žebříků jsme sestoupili asi 30m pod zem. Slunce bylo nad kaňonem, světlo se odráželo se od jednotlivých stěn a měnilo svou barvu. Kaňon byl vytvořený erozí vody, proto jsou všechny jeho stěny hladké, vlnkaté a pruhované jako Antilopa. Zde taky vznikl ten název. Honza si počkal, až za rohem zmizí celá skupina, aby jej nikdo při focení nerušil. Nutno dodat, že celý kaňon je dlouhý asi půl kilometru, ale celou dobu se protahujete různými skulinami a škvírami, takže celou trasu i s časem na focení šel Honza asi hodinu a půl. Atmosféra tam byla krásná, Indián místy v jeskyni zpíval, aby navodil správnou atmosféru. Každému fotografovi by Honza návštěvu doporučil. Určitě nebudete litovat, patří to k nejhezčím místům na západě USA.
Zbytek našeho cestovatelského teamu se zatím zastavil v obchodě, aby sehnal cestovní ledničku za 6 dolarů a vyvalil se u Lake Powell. Dojeli na stejné místo jako včera. Ivča se důkladně namazala třicítkou krémem, Dorunka s Čakem nikoliv – na tu hodinu to přeci nemá cenu 😉 no kdybyste viděli, jak po tom hodinovém slunění v pravé poledne dopadli 😛 😀 Po poledni jsme vyzvedli Honzu na parkovišti s úsměvem od ucha k uchu (slunečno, jasno, fotky se zdařily) – a vydali jsme se k Monument Valley.
Čím víc jsme se blížili k Monument valley, tím víc jsme byli napjatí. Krása okolní přírody se stupňovala. Nádhera, úchvatnost, monumentálnost. Asi naše nejočekávanější místo na cestě. Přímo před Monument Valley nás přivítala cedule „Welcome to Utah.“ Od včera jsme se nacházeli v přírodní rezervaci Navajo (patřící Indiánům), kde neplatí Annual Pass (kartička umožňující vstup do všech národních parků patřících USA za 80 dolarů pro auto a 4 lidi). Za vstup 5 dolarů na osobu jsme dostali mapky oblasti a vjeli k visitors centru. To se nachází na kopci a je od něj nádherná vyhlídka na údolí. Po krátké prohlídce centra a nafocení několika fotek, jsme vyjeli na offroadový trail mezi monumenty. Byla to naše první adrenalinová jízda, při které jsme byli opravdu rádi, že máme jeep. Z nerovností na cestě nám bylo chvílemi až špatně. Trail má 11 stanovišť s několika vyhlídkami. Celý trail má 17 mil. Na vyhlídkách prodávali Indiáni suvenýry, někteří pózovali v cowboyském na koních a lidé fotili a fotili. Obkroužili jsme celou trasu a také fotili na všechny strany. Při zpáteční cestě k visitors centru se zvedl „větřík“ a vířil písek. Opravdu jsme nezáviděli lidem na vyhlídkových vozech bez střechy, kteří si na písku evidentně pochutnávali :-D.
Honza prohlásil, že ten poletující písek nějak smrdí. Na to započala debata na téma, zda a jak může písek smrdět. Čak: „Tož já si půjdu čuchnut doma před barák na pískoviště. A ucítím děcka, jak do teho chčijó, ale ne písek.“ Celé auto brečelo smíchy. Natož Honza prohlásil, že na něj jde ze skákání auta prdění. Přišli jsme na to, proč písek smrdí.
Z Monument Valley jsme byli nadšení. Byla to opravdu krásná podívaná, počasí nádherné, co víc si přát. Nejočekávanější cíl naší trasy za námi. Sluníčko začalo zapadat a my jsme se vydali směrem k městečku Mexican Hut, kde byl náš motel. Po cestě jsme jeli po silnici, kde utíkal Forest Gump ve stejnojmenném filmu. V Mexican Hut jsme byli během chvilky. Přivítal nás příjemný recepční, motel byl pěkný, na břehu řeky a za ním se tyčila červená skála. Ubytovali jsme se a vyrazili na večeři do místní restaurace. Každý jsme si dal něco jiného, Ivčin pokus dát si pivo ztroskotal na tom, že se jí nechtělo na pokoj pro pass, vypadala moc mladě a Indiánka jí ho odmítla prodat. Jídlo nám všem chutnalo – začali jsme nachos se salsou (výborná, pálivá), Dorka si dala jen salát, Ivča špagety, Honza měl quessadilu s kuřecím, čedarem a zeleninou a Čak měl Navajo Taco (langoš s fazolemi a sýrem). Příjemně unavení a přecpaní jsme se vrátili na pokoj. Ubytování ve vesničce Mexican Hut je ideální, jsou tam cca 3 motely a rezervace dopředu je asi nutná. Spali jsme v San Chuan Inn, kde byli pokoje čisté, TV, Internet, Klimatizace. Vesnička je půl hodiny jízdy za Monument Valley.
Mexican Hut bylo naše nejvýchodnější místo. Jmenuje se podle kamenného útvaru ve tvaru mexického klobouku, který se tyčí nad městečkem. Dnešek byl pro nás zatím asi nejhezčí den. Užili jsme si spoustu legrace, dobrodružství a parádní podívané. Zítra razíme na sever směrem Capitol Reef se zastávkou v Natural Bridges, koupáním v Glen Canyonu a odbočkou ke Gobblins Valley.
8.den – Mexican Hut, Natural Bridges, Glen Canyon, pokus o Gobblins Valley, Capitol Reef
Ráno jsme vstávali se šuměním řeky a něco málo po desáté jsme vyklidili náš pokoj. Věděli jsme, že nás čeká docela dlouhá cesta k Natural Bridges. A jelikož cestou nebyla ani jedna vesnička, tankovali jsme už v Mexican Hut. Silnice byla nějakou dobu rovná – prostě klasická pohodová cesta, na kterou jsme si tady už za těch pár dnů zvykli, když pak se před námi začala zvedat obří skála (převýšení kolem 500 metrů). Ano, tušíte správně silnice vedla nahoru. Klikatila se a místy se z asfaltky stávala štěrková cesta, připomínající trasu pro Rally. Docela adrenalinový zážitek. Hlavně, když byste seděli na krajní straně a koukali na ten sráz pod vámi. A právě v jednom takovém srázu se nacházel vrak auta. Docela děsivý pohled – jak z filmu, kde nabourané auto co chvíli vybouchne. Ale na vrcholku byl naprosto úžasný a nepřekonatelný výhled do okolí. Dole byla suchá, rudá poušť a nahoře byl zelený lesík. Pohled na rozmanitost krajiny byl úžasný. K Natural Bridges už to bylo jen kousek.
Natural Bridges je národní park, kde jsou přírodně vytvořené mosty, které překlenují údolí. Něco jako naše Prachovská brána ale v dost větším měřítku. Když vidí člověk ty „louže“ dole, ani si nedokáže pořádně představit, jaká řeka tam musela téct, aby něco takového dokázala. Po příjezdu jsme navštívili visitors centrum, ukázali jsme náš Annual Pass, dostali mapky a vyrazili jsme na cestu. Opět je trasa udělaná pěkně a přehledně tak, že jedete „kousek“ autem a potom nějaký ten kus jdete. Cestou bylo několik stanovišť. Na prvním byla vyhlídka na první z mostů, ale hned na druhém se dalo jít do údolí. Viděli jsme na ceduli, že trasa má 0,9 km. A to pro nás není žádná štreka, že? Později jsme zjistili, že trasa vede až pod most. Dolů se šlo docela pěkně. Až dole jsme si uvědomili opravdovou velikost mostu. Cesta nahoru už byla o něco horší. I když jsme měli pití, Ivča s Dorkou docela trpěly. Obě mají nízký tlak a v tom prudkém stoupání se jim motala hlava. Bez zastávek to nešlo. Navíc bylo poledne a sluníčko pálilo jako divé. Zbytek cesty po Natural Bridges trávily holky raději v autě. První trial jim prostě dal zabrat. Kluci ale absolvovali zbývající dva trialy a vše zdokumentovali na fotkách.
Pokračovali jsme dál na cestě k Capitol Reef. Okolní krajina byla nádherná, všude hory a kaňony, lepší než kdejaký národní park. Prostě Amerika. Bylo šílené vedro a my jsme se chtěli svlažit, proto jsme udělali neplánovanou zastávku a vykoupali se v řece Colorado. Krajina byla krásná a voda příjemně osvěžující. Poté jsme konečně dojeli do městečka Waynesville. Tady jsme raději dotankovali benzín a dali jsme si pozdní oběd. U jednoho polorozpadlého motelu byla výstava koster lidí, dinosaurů a zvířat vytvořených z různých kovových součástek. To by se naši „magneti“ poměli! Na benzínce nám jedna příjemná slečna poradila výbornou zkratku do Gobblins Valley. Cesta měla trvat tak 30 minut. Na mapě byla vyznačená ale čárkovaně, takže jsme přesně podle instrukcí sjeli ze silnice na polní cestu.
Gobblins Valley je údolí plné zkamenělých „skřetů.“ U odbočky na polňačku bylo upozornění, že je jen pro vozy 4×4. To jsme ale chápali, protože jet s nějakou „žehličkou“ po polňačce je docela nesmysl, ne? 😉 Ze začátku to bylo v pohodě. Polní cesta, pár drncáčků, nic, co bychom neznali 😉 Pak ale přišla první překážka – písečná duna. Možná nás měla upozornit, protože její přejezd byl docela náročný. Když ne duna, měly nás upozornit kravské kosti rozházené po okolí… a pokud ani to, měli jsme auto otočit u koryta vyschlé říčky. Nás to ale nezastavilo, kluci se v té době smáli, ale holky byly lehce vyděšené, pokračovali jsme v cestě. Náročnost překážek se stupňovala až do doby, kdy cesta zmizela úplně a my se octli uprostřed ničeho ve velmi náročném terénu a ze skal nás pozorovali oškliví zkamenělí skřeti. Honza vylezl na nejbližší kopeček, aby se rozhlédl a zjistil, kudy vede cesta dál. Ano přesně jako Jeníček v perníkové chaloupce 🙂 Cesta nikam nevedla. Prostě se propadla nebo ji odnesla voda. Otočili jsme tedy auto a celý tento adrenalin jsme absolvovali znovu. V té době už jsme se báli všichni, už to nebyla legrace, protože na mobilu bylo „no service“ a benzín rychle ubýval. Čekali jsme, kdy na nás vyběhne nějaká banda v obřích jeepech, aby nás zamordovala, okradla a snědla k večeři.
Na cestě zpět jsme si chvíli zablbli v písečné duně. Věděli jsme, že po ní už je cesta OK. Všude krásně voněly volně rostoucí bylinky. Zážitek opravdu nezapomenutelný. Slunce už bylo nad obzorem a my se vydali přes národní park Capitol Reef do městečka Torrey, kde jsme měli naše ubytování. Takový přírodní hotýlek domácího vzhledu. Zítra nás čeká Capitol Reef, Bryce Canyon, Dixie Forrest a Cedar City.
9.den – Torrey, Capitol Reef, Bryce Canyon, Cedar
V noci nám byla zima. Ale zima, jako zima a ne zima od klimatizace – tu jsme si v Torrey vypnuli už večer. No po vedrech, kdy jsme se odkopávali docela šok. Motýlek byl krásný, útulný, spíše rodinného charakteru – s moc milými majiteli. Městečko Torrey je malé místo, bez jediné vyšší budovy. Ivče učarovalo. Posnídali jsme v místním obchodě/pekárně, nakoupili jsme si drobnou sváču a vydali se na cestu.
Hned ráno nás probudilo zataženo a lehké krápání. Honza se začal šklebit, že bude mít zamračené fotky. Krápání se cestou přes Capitol Reef změnilo v déšť, takže z auta vylézal převážně Honza – my ostatní jsme pozorovali krásy přírody přes okénka vozu. Honza fotil deštivou krajinu a jeho mručení nezměnil ani fakt, že jsme mu připomínali, že slunečných fotek už má dost. Počasí se pořád měnilo. Na vrcholcích hor bylo azuro a v údolí zataženo. Cesta se klikatila mezi kopci a někdy i po nich. V jednu chvíli vedla silnice po vrcholku hory a na obě strany byl sráz. Byl to docela skličující pohled. Ale výhled byl krásný.
Když jsme se blížili k Bryce kaňonu, bylo zataženo a jen zlehka krápalo. Vydali jsme se na cestu k vodopádu a k jeskyni. Voda nebyla ani moc studená a kdyby byl teplejší vzduch, určitě bychom se šli pod vodopád vykoupat. Cestou jsme viděli nějaké ty veverky a ohromovaly nás květiny. Konečně krásná živá příroda – ne jen pouště a polopouště. Prohlídku hlavního Bryce Canyonu jsme započali v dešti a nějakých 14°C. Když jsme se vyšplhali na první vyhlídku, Ivča prohlásila: „Fuj, to je hnus!“ Nemyslela tím samozřejmě ohromující výhled, ale propast, která se rozprostírala pod ní, ideální zážitek pro jedince se závratěmi. Zbytek výpravy ovšem svým výrokem pobavila. Na několik dalších vyhlídek šel jen Honza s Čakem, protože Dorce s Ivčou byla zima a měli závratě. Pak se ale vyčasilo a vykouklo na nás sluníčko. Honza měl radost, že bude mít nějaké pěkné fotky a my ostatní jsme měli radost, že přestalo pršet a trochu se oteplilo. Ve visitor centru pak měli muzeum vycpaných zvířat, která v dané oblasti žijí.
Po Bryce Canyonu jsme se zastavili v přilehlé vesničce (Bryce Canyon Village), abychom se podívali na westernové městečko. Značně nám učaroval trabant odstavený přímo v tomto městečku, nemluvě o obchodě se zkamenělinami. Poté nás už čekala jen cesta na naše ubytování – do Cedar City. Cestou jsme dojeli monstrózní bouřku, která nás všechny dokázala docela vystrašit. Náš motel jsme našli rychle, ubytovali se a udělali jsme nákup ve Wall-martu. Zítra nás čeká Zion a náš druhý pobyt v Las Vegas.
10.den – Cedar City, Cedar national park, Zion, Las Vegas
Ráno jsme se zabalili a rychle vyrazili na cestu. Rozhodli jsme se, že posnídáme cestou. Třeba na nějaké vyhlídce. První zastávka byl Cedar National park. Je to přírodní rezervace podobná Bryce Canyonu, jen položená do více horského prostředí a nám se zrovna líbila dokonce víc. Platí tu opět Annual Pass. Cesta se klikatila do kopců. A místy jsme překonali 3200 metrů nad mořem. Tomu také odpovídala venkovní teplota – něco kolem 13°C. Po prohlédnutí několika vyhlídek a snídani jsme se rozhodli, že půjdeme na menší túru. V kopcích ještě ležel sníh, který nám chvílemi komplikoval cestu – buď jsme museli přes něj a nebo vytvářel svým táním blátivé kusy cestiček. Chvílemi jsme kvůli blátu nedbali cedulí, které vyzývaly návštěvníky, aby nesestupovali z cest a dali rostlinám šanci a také jsme dávali pozor na volně žijící medvědy. V této nadmořské výšce se nám trochu hůře dýchalo. Ten výhled stál ale za to.
Po Cedaru jsme se vydali na cestu do Zionu. Zion je o poznání níže, takže tam bylo tepleji. Když do parku vjíždíte, všude kolem vás se tyčí skály a silnice vede chvílemi skrz ně. Některé tunely se nám zdály nekonečné. Hlavně tedy jeden, kam směl jen určitý počet vozidel. Byl neskutečně dlouhý a místy měl průduchy, kterými jsme mohli vidět ty monstrózní skály, které nás kolem obklopovaly. Prostě úžasné údolí s červenými skálami a osvěžující říčkou. Národní park měl opět vychytaný systém shuttle busů, které vozily turisty po zastávkách. Uvnitř jsme byli poučeni o historii a zajímavostech, které zde můžeme vidět. Chtěl bych vyzdvihnout, opět byly pěkně označené trasy, včetně těch pro vozíčkáře a rodiny s kočárky. Také tam byl moc hezký kemp.
Jako první trasu jsme si vybrali dvouhodinový náročnější úsek. Tedy na mapce stálo, že má trvat 2 hodiny. My jsme ho ušli za ¾ hodiny. Asi to byl časový rozpis pro průměrného obézního Američana – jinak si to neumíme vysvětlit. Na místě, kam jsme došli, jsme si dali točenou zmrzlinu a počkali jsme si na Shuttle bus. Rozhodli jsme se, že si dáme tu poslední trasu – nenáročnou, určenou i pro vozíčkáře a kočárky, abychom se podívali na extra náročný úsek na jejím konci. Původně jsme si mysleli, že jej půjdeme – tedy spíš, že půjdeme jeho kousek, ale když jsme viděli, že všichni, co odtamtud vylézali, měli hole, speciální boty a byli minimálně po prsa mokří, velmi rychle jsme si to rozmysleli. Celá tato poslední trasa byla poseta ňamkuchtivými veverkami. I když byly všude cedule, že se zvířata krmit nesmí (zde to bylo dokonce pod pokutou 100 dolarů), evidentně toho lidé nedbali, protože veverky byly vyloženě dotěrné. A jak pózovaly fotografům! Když se k nim dala ruka, důkladně prozkoumaly, zda v ní něco není 🙂 Také jsme na cestě potkali srnu s kolouškem a hada! Nám tedy zrovna malý nepřipadal. Když jsme „byli hotoví“ se Zionem (dalo by se tam zůstat několik dní a projít všechny trasy…), vydali jsme se do Las Vegas. Cestou jsme opět projížděli solidní bouřkou. Ve Vegas jsme se ubytovali ve stejném hotelu, co minule, Super 8 casino. Zítra nás čeká prohlídka Vegas ve dne i v noci.
11.den – Las Vegas
Las Vegas je přinejmenším zvláštní město. V podstatě tam nenajdete nic jiného, než komplexy složené z obchodních domů, hotelů a kasin, k tomu nějaký ten hotel a motel okolo, občas nějakou benzínku plus domy lidí co zde pracují a průmyslové čtvrti. Žádné historické centrum tu nenajdete. Jen samý hazard a zábava. Na hlavní ulici dominují zábavné komplexy vyzdobené jako: Egypt, Benátky, Řím, New York, Paříž, Excalibur, ve kterých se můžete snadno ztratit. Klaustrofobikovi bychom ten pocit, že nemůže najít východ, rozhodně nepřáli. Ivča s Honzou se ztratili v Luxoru (Pyramida). Když vyrazíte do ulic Las Vegas ráno, potkáte relativně málo lidí. Většina asi dospává probdělé noci v kasinech a schovává se před sluníčkem. Venku tak potkáte spíše nadšené turisty, které otravují žebráci nebo pouliční prodejci lístků na nejrůznější akce.
Když ale vyrazíte odpoledne a večer, žebráky vystřídají davy lidí a skupinky v různobarevných tričkách, kteří vám cpou kartičky s čísly na prostitutky, stripbary, či na sex po telefonu. A když říkáme cpou, opravdu myslíme cpou. Prostě je všude kolem reklama na sex (kartičky, auta, billboardy). Samozřejmě jsme vyrazili nakupovat dárky do již zmiňovaného „emenemsáckého“ obchodu. Jen tak mimochodem – má 4 patra a seženete tam vše od dupaček, přes kravaty až k bundám a nádobí až po závodní auto nascar. Nechybí samozřejmě hlavně sladkosti. Ty jsme ale nekupovali, protože nám bylo jasné, že by nám domů nevydržely.
Večer změní Las Vegas svou tvář. Rozsvítí se všudypřítomné neony, pánové vytáhnou košile, dámy koktejlky a mezitím chodí několik upocených turistů v kraťasech a tílkách. Ivča s Honzou vyrazili večer na vodní show k fontáně a pokochat se noční atmosférou Vegas. Procházka po hlavní třídě nás uspokojila, takže jsme se vrátili na hotel a šli se vyspat na zítřejší výlet do Death Valley. Možná by se hodilo dodat, že Las Vegas pěkně smrdí. Všude je cítit jídlo z fast foodů, upocení lidé, odpadky. Každopádně Las Vegas odpovídá město hříchu ve všech ohledech. Já osobně bych sem znovu už nemusel. Znám hezčí města ale díky tomu, že je Vegas křižovatkou mezi nejlepšími přírodními parky, tak ho neminete.
12.den – Las Vegas, Death Valley, Mono Lake
Den pro nás začal brzy ráno. Chtěli jsme projet Death Valley před polednem, abychom jsme se vyhnuli vedrům, před kterými nás všichni varovali. Na konci Las Vegas jsme si koupili snídani v našem oblíbeném obchodě 7 eleven a vydali se na cestu. Death Valley byl první národní park bez úředníka – jen s automatem. Asi jim tam bylo vedro. Nejdříve jsme se v Death Valley stavovali na vyhlídce Zabriskie point. Přirovnali bychom to k vyvýšenému místu písečného lomu – všude kopy písku, kam jen dohlédnete. Potkali jsme tam skupinu motorkářů – vůbec jsme jim v tom vedru to kožené oblečení nezáviděli. Čak pro ně vytvořil trefný název: „zapařenci“
V nejnižším bodě Death Valley – Bad Watter, 85,5 metrů pod mořskou hladinou, jsme byli přesně na poledne. Takže vedro na chcípnutí. Ale to byste nevěřili, co jsme viděli! Z tohoto nejnižšího bodu vybíhali běžci a běželi cca 20 kilometrový maraton. V Death Valley. V poledne! My jsme byli rádi, že jsme se vysoukali z auta a oni běželi! U Bad Watter jsme vyrazili na solnou poušť, kolem které se rozprostíraly „louže“ s tak slanou vodou, že v ní nic nežije. Do toho foukal horký vítr. Bylo tam nějakých 50°C na sluníčku samozřejmě, protože tam žádný stín nebyl. Ivča nedošla ani do půlky. I když měla pití, začalo se jí dělat špatně. Spousty turistů, kteří se tam nadšeně procházeli, označila za magory a šla si pustit do auta klimatizaci a naházet na sebe nějaký led z cestovní ledničky. Chvilku po ní dorazila do auta Dorka. Kluci měli větší výdrž a vesele se fotili. Po cestě dál jsme občas minuli nějakou oázu a také jsme narazili na pěkné písečné duny, do kterých jsme si šli trochu zařádit. Cesta nebyla tak hrozná, teda aspoň pro ty co mají spolehlivé auto a nic se jim nestane. V Death Valley nejsou žádné benzínové pumpy, žádná voda, takže nezapomeňte obojí dotankovat ve Vegas. Klimatizaci jsme vůbec nevypínali a teplota motoru se ani nehla (náš Ford Escape je prostě pašák). Po serpentinách mezi dunami písku začala adrenalinová jízda. Dlouhé rovinky, které měly ale hupy podobné horské dráze. V některých místech mělo auto i tendence vyskakovat. Naštěstí my a naše zavazadla vážíme dost. Holkám se dělalo chvílemi špatně, kluky to ale bavilo a byli vysmátí. Představte si, jaké to je, když ve 100 kilometrové rychlosti klesnete o 3 metry dolů, pak zase nahoru a dolu. Prostě další adrenalinová jízda. Když se začalo v dálce blížit pohoří v němž se nachází Yosemitský park, začal písek ustupovat a krajina se měnila na čím dál zelenější.
Dnes jsme neměli vytvořenou žádnou rezervaci, počítali jsme s tím, že kam dojedeme, tam budeme spát. Cesta ubíhala mnohem lépe, než jsme předpokládali, proto jsme zastavili až na samých hranicích Yosemitu (který chceme navštívit zítra) – v městečku Mono Lake. To leží u stejnojmenného jezera, které je silně vápenaté. Vyrůstají z něj vápencové útvary. V jezírku žijí jednobuněčné organizmy a je u něj plno much. Mouchami se živí racci, kteří bydlí na vápencových útvarech… A stále se chechtají.
Jelikož hotely byly plné a zůstaly volné jen ty dražší (např. od 135 dolarů za noc), rozhodli se Ivča s Honzou, že budou spát v autě a Dorka s Čakem ve stanu. V kempu jsme mezi všemi přívěsy a obytnými náklaďáky vypadali s malým stanem docela vtipně. Měli jsme výhled na jeden přívěs, na kterém byl vysouvací stožár s americkou vlajkou. A představte si, že si ji majitel na noc nasvítil halogenem. Po večerním relaxu jsme zalehli a těšili na následující den – cestu do městečka Bodie a Yosemitu.
13.den – Mono Lake, Bodie, Yosemite
Vstávali jsme brzy, v autě se nedalo moc spát a těšili jsme se do Bodie. Je to jedno z největších ghost towns (město duchů) v USA. V době největší slávy mělo přes 10 000 obyvatel. Do městečka vede drsnější cesta, která není nejvhodnější pro lidi, kteří nemají jeepa. Drncavý úsek měl asi 15 km.
V Bodie jsme se dozvěděli, že se tam těžilo zlato, vše k historii i to, že větší část lehla v roce 1934 popelem, při velkém požáru. I tak se ale jedná o jedno z nejzachovalejších Ghost towns. Čítá kolem 50 budov a v některých je i původní nábytek a kolem se válí spousta rekvizit (těžební nástroje, auta, nářadí). V téměř celém městečku se můžete volně pohybovat – tedy krom zlatého dolu, kam se chodí jen s průvodcem na objednávku. Honza byl v sedmém nebi – lítal od domečku k domečku a fotil. Když bychom srovnali Bodie s Calicem – Calico je menší a těžce komerční, téměř v každé budově byl nějaký obchod. Naopak v Bodie je mnohem malebnější v zelené krajině a vnitřky domů byly tak, jak je zanechali původní obyvatelé. Procházeli jsme se tedy opravdu městečkem duchů. Vstup dělal 7 dolarů. Byli jsme poučeni, že annual pass platí jen u National/Federal, ne State parků a památek. Bodie bylo konečně to, co jsme od městečka duchů očekávali. Zůstali jsme tu asi 2 hodiny a za krásného počasí jsme pořídili spoustu pěkných fotek.
Po prohlídce jsme vyrazili do cca 60 km vzdáleného Yosemitského národního parku. Yosemite je indiánsky medvěd a na přítomnost medvědů také poukazovaly všemožné cedule a poučení v celém parku. Už u vjezdu jsme byli jako u vytržení. Vysoké skály, stromy, jezírka a říčky plné čisté vody – nádhera. Na vrcholcích byl hor byl dokonce ještě sníh. Kam se člověk podíval tam viděl nějaký vodopád. Naše nadšení přetrvalo až do chvíle, kdy jsme se dostali do vesničky, která byla přecpaná auty a turisty. Byli jsme trochu znechuceni kolonou a hned jak se nám podařilo zaparkovat, dozvěděli jsme se, že všechny kempy v celém parku jsou buď plné anebo uzavřené. Nechali nás tedy napsat na list čekatelů na místo (byli jsme 36) a uvolnilo se jen deset míst. Takže jsme byli bez bydlení. Bylo nám naštěstí doporučeno zeptat se naproti, na „chatko-stany“ (tento kemp neprovozoval park). Tam jsme naštěstí místo našli. Sice za 130 dolarů na noc, ale nic jiného nám nezbývalo. V autech na parkovištích bylo přísně zakázáno spát a stanovat mimo kempy také, kvůli divokým medvědům a další zvěři.
Při vstupu do chatky jsme si připadali jako v armádě. Železné rozvrzané postele a hnusné kousavé deky. Snažili jsme si tím nezkazit náladu, tak jsme vyrazili na první trail k nejbližšímu vodopádu. Tento výšlap trval asi dvě hodiny skalnatým terénem, kdy cestička vedla cik-cak stále do kopce po kamenitých terasách. Tento trail byl v průvodci hodnocen „easy“ ale pro někoho by mohl být docela “hard”. Vodopád nás všechny fascinoval, byl krásný a vyhlídka do údolí neměla chybu. V době, kdy jsme byli u vodopádu, zapadalo slunce, takže jsme měli dvojnásobnou podívanou.
Když jsme se vrátili do kempu, rozhodovali jsme se kam vyrazíme další den ráno. Přemýšleli jsme nad nejvyššími vrcholy – El Capitanem, Glacier Pointem a Half Domem. El Capitan pro nás nebyl atraktivní, na Half Dome byl 20km úsek (jen tam) s převýšením 1,5km. Podle průvodce byl Half Dome extrémně náročný výšlap. Takže vyhrál Glacier Point s nejhezčí vyhlídkou a s pro nás nejpřijatelnějším terénem. Čaka to sice mrzelo – na Half Dome moc chtěl, protože byl horolezec ale sám uznal, že by to i na něj bylo dost, natož pro nás.
Když se ubytováváte, podepisujete papír, že souhlasíte s pravidly v kempu. V autě se nesmí nechat nic, o co by mohl mít medvěd zájem (proto také zákaz spaní v autech). Všechno jídlo a vše, co voní/smrdí (kosmetika, ale i lahve od pití) musí být v kovových skříňkách před chatkou a na noc se musí zamykat. Lidé v chatce musí být zevnitř zamčení – no zamčení, zacvaklí malinkým háčkem, který by beztak medvědovi nebránil. V noci pak kempem procházejí rangeři a kontrolují auta, zamčené skříňky a jestli jsou zamčení lidé v chatkách. Před spaním jsme si dali pár dílů seriálu (Californication) a šli spát. Navíc jsme se navzájem strašili tím, koho dřív sní medvěd. Zítra nás čeká náročný výlet na Glacier Point.
14.den – Yosemite, Oakdale
Budík nám zazvonil v 5:40 ráno. Podívali jsme se po sobě a zjistili, že medvěd nikoho z nás nesnědl. Nechtělo se nám vylézat do té zimy venku, ale nakonec jsme se přesvědčili. Čekal nás přeci Glacier Point. Kolem sedmé hodiny už jsme měli všechna zavazadla v autě, vrátili jsme klíčky od chatky a byli jsme připraveni na výšlap. Glacier Point má 2200 m.n.m.. Ze základního tábora nás čekalo převýšení cca 1km a 7,5km dlouhé stoupání. Nahoru jsme šplhali tři hodiny. Cestu nám zpříjemňoval krásný výhled do okolí a občasný pokec s dalšími turisty. Nahoře nás překvapil krom krásného výhledu, také obchod s potravinami a suvenýry. Druhé překvapení bylo množství turistů, kteří se nahoře nacházeli. My jsme viděli sotva 10 lidí, nahoře jich bylo přes 100. Ke Glacier Pointu vedla totiž také silnice, takže ti línější přijížděli auty a autobusy. Užili jsme si nádherný výhled, posvačili jsme společně s veverkami, udělali jsme fotky, prozkoumali dalekohledem protilehlý Half Dome, který byl opravdu úchvatný (větší kus žuly asi jen tak neuvidíte), a asi po hodině kochání se jsme vyrazili na cestu zpět.
To už jsme potkávali turistů více, těm ale znepříjemňovalo cestu vedro, kterému jsme se úmyslně ráno vyhnuli. Cesta dolů nám s několika vyhlídkovými zastávkami trvala něco málo přes dvě hodiny. Když jsme našli místo, kde byl zaparkován náš vůz, dojeli jsme do kempu, kde jsme na dnešek spali, a drze jsme se šli do něj osprchovat. Naše propocené oblečení jsme naházeli do kufru a vyjeli jsme směrem do San Francisca. Yosemitský park byl krásný a stálo by za to tu zůstat déle. Problém však byl nedostatečné ubytování a velké množství návštěvníků. Snad se sem ještě někdy vrátíme.
Blížil se večer a SF bylo ještě daleko tak jsme zakotvili v městečku Oakdale, protože rezervaci v San Franciscu máme až na zítra. Honza s Ivčou zvolili osvědčený Motel 6 (byla tam vířivka, bazén a obří postel – to vše nám přišlo po dlouhé túře vhod) a Dorka s Čakem zvolili romantiku u jezera ve stanu. Zítra v osm ráno vyrážíme do 160 km vzdáleného San Francisca.
15.den – San Francisco: Golden Gate Bridge, Pier 39
If you´re goin´ to San Francisco. Sraz byl v 8:00 před motelem a cesta z Oakdale do San Francisca netrvala nijak extra dlouho. Všude okolo byly kopce porostlé žlutou trávou a na nich stovky větrných elektráren. Tu a tam občas nějaká farma nebo pastvina. San Francisco se nachází na poloostrově ve středu zátoky San Francisco Bay. Kolem něj jsou další městečka (např. Berkeley, Richmont, Oakland..), která ve výsledku tvoří to velké San Francisco z mapy.
Do San Francisca jsme museli tedy po mostech – za ten první Bay Bridge, dvoupatrový hlavní příjezd do SF, jsme platili 4 dolary. (platí se jen při vjezdu do San Francisca, při výjezdu z města už neplatíte). Most to byl vskutku dlouhý. Už, když jsme vjeli do města, měli jsme jasno, že toto město je jiné, než Los Angeles nebo Las Vegas. Hezčí, zelenější a živější. Při průjezdu jsme si všimli různorodé architektury, podle toho, jakou čtvrtí jsme zrovna projížděli. Tuhle Italové, támhle Číňané. Naším prvním cílem byl symbol San Francisca, červený most Golden Gate Bridge. Zastavili jsme na straně od San Francisca, zaplatili dva čtvrťáky za půlhodinu stání a šli jsme obdivovat ten monstrózní červený most. Po prohlédnutí a několika fotkách jsme přejeli na druhou stranu, kde bylo parkování zdarma. Z většiny míst v SF je vidět další symbol města, bývalé vězení na ostrově Alcatraz a další přilehlé ostrůvky.
Honza si vymyslel, že z nedalekého kopce bude na most a SF lepší výhled. Problém byl, že silnice vedoucí na něj byla rekonstruovaná. Honza řekl: „Nevadí, nějak to objedeme.“ Samozřejmě, že jsme zabloudili a na kopec nedojeli. Objevili jsme ale malebné městečko zvané Sausalito. Zde jsme si dali hodinový rozchod – Dorka, Čak a Ivča oběhli obchody, Honza se vydal fotit místní architekturu. Městečko bylo na pobřeží, plné nejrůznějších kavárniček, galerií a obchodů se suvenýry. Po té jsme se vydali na cestu zpět do centra San Francisca. Zatímco předtím jsme platili na začátku mostu, Golden Gate Bridge jsme platili až na samotném konci. A to 6 dolarů. Nejen v San Franciscu ale všude ve větších městech v USA je problém parkování. Najít něco zadarmo je docela těžký úkol a částky za parkování nejsou nejmenší. Pohybují se od 2 dolarů za 20 minut až po 35 dolaru za celý den. Zaparkovali jsme v jedné ze souběžných ulic s pláží za 6 dolarů na dvě hodiny a vydali jsme se na Pier 39. Je to přístavní ulice plná mol, táhnoucí se podél pobřeží. Molo bylo plné obchodů se suvenýry, restaurací nebo stánků s ovocem. Honza se bál, že nevydrží do druhého dne pěkné počasí, takže chtěl ještě najít známou strmou ulici s tramvajemi a výhledem na Alcatraz.
Bohužel jsme se při hledání zamotali do dopravní zácpy, ve které jsme vykysli minimálně na hodinu, takže jsme se na silnici vybodli a jeli jsme se rovnou ubytovat do hotelu. Motel Golden Bear se nacházel v Berkley. Nedaleko se nacházelo i nákupní centrum, takže jsme si hned nakoupili nějaké to jídlo a povečeřeli v Taco Bell. Zítra nás čeká celodenní vycházka po San Franciscu!
16.den – San Francisco
Dnešní den byl ve znamení pěší túry po San Franciscu. To nás hned ráno přivítalo s uslzenou tváří. Bylo zataženo a mrholilo. Dnes jsme za přejezd dvoupatrového mostu platili šest dolarů. Pochopili jsme, že výše peněz, které po nás chce ten človíček v budce, se pohybuje podle toho, kolik je hodin. Zaparkovali jsme našeho modrého broučka a vyrazili do města. První naše kroky vedly na vyhlídku Coit tower, ze které je vidět prakticky na celé San Francisco. Rozhlédli jsme se po okolí a obdivovali, jak zajímavě vypadají špičky mrakodrapů schované v mracích. Honza se mračil, že bude mít hnusné fotky kvůli nevhodnému počasí. To je v SF dost nevypočitatelné a často se mění.
Pak se naše kroky rozdělily. Všichni čtyři jsme chtěli začít Čínskou čtvrtí, ale chtěli jsme jít každý jinou cestou. Dorka s Čakem vyrazili mírnější stranou svahu, Ivča s Honzou si chtěli projít nejprudší silnici v SF. Byla na ní takový spád, že by se po ní dalo lézt po čtyřech a auta tu museli parkovat na štorc. Ivča s Honzou sešli do Čínské čtvrti. Všude nápisy čínským písmem, přes silnici natažené lampiony. Najednou byl člověk v úplně jiném světě. Obchody s „lahůdkami“ se nám nelíbily už přes výlohy. Pečená kuřata i s celou hlavou a nožičkami, šváby, kobylky, červy, jsme rozhodně ochutnat nechtěli. Našli se tu ale i zajímavé obchůdky s oblečením, nebo čajovny, které krásně voněly.
Z Čínské čtvrti jsme prošli do centra města. Mrakodrapy, více lidí, auta a ruch. Naobědvali jsme se v Mekáči a zastavili jsme se až v Japonském centru. Uchvátila nás architektura. Uvnitř centra – v obchodním domě, nás zaujaly sushi restaurace. A samozřejmě všude Hello Kitty a jiné jejich „potvory”. Z Japonského centra jsme se vydali do oblasti, která byla na mapě označena jako Painted Ladies. Jednalo se o čtvrť plnou překrásných viktoriánských vilek. Našli jsme i místo, které je na pohlednicích a udělali pár „pohlednicových“ fotek. To už vykukovalo sluníčko a se sluníčkem se objevoval úsměv na Honzově tváři. Když Honza pózoval v leže na trávníku před vilkami, ozvalo se odkudsi: „Nelez na ten trávník!“ Ano, Honza s Ivčou se setkali neplánovaně s Dorkou a Čakem zrovna u Painted Ladies. Po Painted Ladies jsme procházeli další části města, viděli jsme radnici, Honza fotil „tramvaje“, Alcatraz, až jsme došli na známou Lombrard Ave. To je ta slavná klikatá ulice z filmů. Prudkou silnicí, po které se proháněly tramvaje jsme zamířili na Pier 39 pro suvenýr a potom k autu a na hotel. Po celém dni chození nás slušně boleli nohy, takže jsme hned usnuli.
17.den – Berkley, Sequoia National Park, Visalie
Věděli jsme, že nás čeká dlouhá cesta. Proto jsme opět vstávali brzy a vyrazili do Sekvojového parku. Jeli jsme stejnou cestou jako do SF, takže jsme opět míjeli kopce pokryté suchou travou a větrné elektrárny. Cesta byla dlouhá a nebavila nás, podél silnic nebylo nic moc záživného jen roviny a pole. Čas od času jsme si na chvíli protáhli kosti v obchodních centrech a pak pokračovali v jízdě.
Národní park Sequoia je národní park v jižní Sierra Nevadě, východně od kalifornského města Visalia. Byl založen v roce 1890 jako druhý národní park Spojených států po Yellowstonu. Rozloha parku činí 1 635 km². Rozdíl mezi nejvýše a nejníže položeným bodem činí téměř 4 000 m. Nejvýše položený bod parku, Mount Whitney (4 417 m n. m.), je současně nejvyšším vrcholem souvislé části Spojených států. Park nejvíce proslavily lesy sekvojovců obrovských včetně stromu Generál Sherman, jednoho z největších stromů na Zemi. Generál Sherman roste v Obřím lese, kde najdeme pět z deseti největších stromů na světě, pokud jde o objem dřeva. Obří sekvojové lesy jsou součástí 81 920 ha pralesa.
Když jsme vjeli do parku, hledali jsme hned sekvoje. A ony nikde. Navštívili jsme visitor centrum a jeli dál. Sem tam nějaký keřík nebo menší strom ale sekvoje stále nikde. Klikatící se cesta byla pomalá, hodina času pryč a stále jen nízké stromy. Až pak najednou, první rodinky sekvojí. Ty jsou na první pohled rozeznatelné – mají světle hnědý místy až oranžový kmen. Rozhodli jsme se, že se zastavíme na parkovišti u muzea a pojedeme dál shuttle busem a pak na krátký trail. Zvolili jsme trasu, která vedla kolem sekvoje General Sherman. Ten se pyšní se svou výškou 83,8 m přívlastkem nejvyššího stromu na světě. Jeho šířka kmene je pak 7,7 m. Když jsme ho obcházeli, rozhodli jsme se, že nám pohyb na vzduchu neuškodí a vydali jsme se pěšky dál do lesa. Obdivovali jsme sekvoje, které rostly podél cesty a vypadali mezi obyčejnými stromy jako rodinky. Fotili jsme se s nimi, dělali různé kravinky tak, že jsme úplně zapomněli odbočit na následující autobusovou zastávku. Po cestě jsme si dělali legraci, že by na nás mohl vyskočit nějaký medvěd nebo puma, které ve zdejších lesích žijí. Došli jsme zpět až k muzeu. Po dni v autě to byla moc příjemná procházka. Divili jsme se, proč mají některé sekvoje černé, jakoby ohořelé kmeny. V brožuře jsme se dočetli, že tu byl před 15 lety velký požár a toto jsou jeho následky. Sekvoje to díky své tloušťce přežily a na přírodě kolem to již nebylo poznat.
Už v jiných parcích jsme si všimli, že správci parku nechávají padlé nebo ohořelé stromy ladem. Zřejmě to tak zůstává, aby se s tím příroda vypořádala sama. Výjimkou jsou jen stromy padlé přes cestu, do kterých je místy proříznutý tunel. Je obdivuhodné jak dokáže takový strom přežít 1500 let a více. Park byl opět plný lidí, neboť byla sobota. Začalo se stmívat, takže jsme se docela s chutí uchýlili do našeho vozu a vydali se na zpět na klikatou cestu do městečka Visalie kde byl náš motel (opět náš oblíbený Motel 6). Cestou k hotelu jsme jeli kolem jezera, které bylo přeplněné vodou – byly vidět špičky stromů a střechy chatek. Dokonce jsme i poznali, která ze střech patřila záchodům. Zřejmě nějaká povodeň od tajícího sněhu? Do hotelu jsme přijeli až po západu slunce. Následující den nás čeká cesta do Los Angeles po pacific highway vedoucí po pobřeží, snad bude i koupel v oceánu. 🙂
18.den – Pacific Highway, Malibu, Los Angeles
Z městečka Visalie jsme vyrazili po deváté hodině, nebylo kam spěchat, čekala nás jen cesta do LA kolem moře a koupání. K oceánu to bylo asi 150 km, po cestě jsme na dálnici narazili na pár pěkných aut, obzvláště se nám líbil černý veterán, který řídil sympatický děda s manželkou. Honza je za jízdy z blízka fotil a oni se na něj smáli.
První zastávku na koupání jsme udělali kolem 13 hodiny za městečkem San Buenaventura. Bylo pěkné počasí, teplo ale foukal vítr. Všichni stavěli auta u silnice hraničící s pláží, takže jsme i přes různé zákazy zaparkovali auto také tam. Přelezli jsme vlnolam a už jsme byli na dlouhé písečné pláži. Evropan zhýčkaný mořem ve Španělsku, Chorvatsku nebo Řecku asi moc nadšený nebude. Prostředí je tu sice pěkné, ale oceán byl studený (cca 18 stupňů) a voda byla plná řas a kalná od písku. Taky je místy cítit rybinou. Na plážích se povalují vyplavené kusy dřeva, řas a kamení. Potěšeni budou naopak příznivci vln, ty jsou tu při dost silném větru velké, ideální na surfování. Ošplouchli jsme se ve vodě a Čak s Dorkou vyrazili na procházku po pláži. Honza s Ivčou hlídali věci, pozorovali surfaře a udělali pár fotek.
Po hodině slunění jsme vyrazili dál směrem k LA. Minuli jsme několik pěkných pláží, na kterých se bohužel nedalo zaparkovat. Neplacená parkoviště byla plná a platit 35 dolarů za soukromá se nám nechtělo. Nakonec jsme se uvelebili na menší pláži v Malibu. Oceán tu byl stejně studený a do toho začal foukat studený vítr. Holkám naskočila husí kůže, takže jsme to po chvilce zabalili a vyrazili do LA s tím, že se radši ošplouchnem v čistém a teplém bazénu u Motelu 6. V LA jsme projeli skrz nám již známou Santa Monicu a ubytovali jsme se kousek od letiště LAX v Motelu 6. Byl to největší hotel, co jsme navštívili. Pokoj byl cítit kouřem a internet bohužel nebyl zadarmo, museli jsme zakoupit přednabitou kartu za 3 dolary na 24 hodin. Další nemilé překvapení bylo, že na pokoji nebyl signál. Po menším dohadování s technickou podporou, která ne a ne pochopit, že problém není v PC ale signálu to Honza vzdal a raději jsme chodili za signálem do recepce nebo na chodbu.
Podvečer jsme strávili v obřím nákupním centru nákupem oblečení. Byla to opravdu parádní podívaná, jak široký sortiment bot, elektroniky a oblečení tu mají. Bohužel velikost kapesného ani našeho kufru nebyla tak velká, takže i přes velmi příznivé ceny jsme museli být hodně vybíraví. Večer jsme udělali menší rozlučkový večírek na pokoji. Postele parádně pérovaly, tak jsme si trochu zaskákali :-). Zítra vracíme auto, Dorka s Čakem pojedou zpátky na sever k San Franciscu, kde budou kempovat a Honza s Ivčou letí pozítří (19.7.) domů. Ivča plánuje relax u bazénu a Honza si neodpustí návštěvu Hollywoodských filmových studií a Universal Studios parku.
19.den – Los Angeles, Universal Studios Hollywood
Poslední den v USA, zítra letí Honza s Ivčou domů, takže jsme ho strávili každý po svém. Po snídani v našem oblíbeném 7 eleven (nejlepší a největší hotdogy) se Ivča rozloučila a zůstala relaxovat v Motelu 6 u bazénu a procházkou po okolí. Čak s Dorkou a Honzou vyrazili vrátit auto do půjčovny a vyzvednou auto menší, aby mohli pokračovat v cestě už sami. Honzu hodili po cestě do Hollywoodu, do městečka Universal City. Tam se rozloučil i Honza.
Universal City je čtvrť, kde se nachází filmová studia a zábavný park Universal Studios Hollywood. Dá se do něj dopravit metrem červenou trasou. Od metra pak vozí turisty shuttle busy k branám studií. Cesta autem do studií je problematická, potřebujete povolení nebo platíte vysoké poplatky za parkování. Nejdřív jsem prošel vstupní městečko plné krámků s filmovou tématikou, udělal si pár fotek na červeném koberci a u fontány universal. Po té jsem se zařadil do jedné z mnoha front na vstupné. Bylo na výběr obyčejné za 77 dolarů na jeden den nebo za 134 dolarů s tím, že máte přednost ve frontě, takže ušetříte čas a máte lepší místa. Ve skutečnosti však jsou dva typy front, kratší pro ty co mají VIP pass a delší pro normální. V ceně vstupného je samozřejmě vstupné na všechny atrakce. Koupil jsem si obyčejné vstupné na den a začal studovat mapu.
V parku se nachází asi desítka hlavních atrakcí + několik menších. Největší taháky jsou nejmodernější 4D kina, horské dráhy nebo kaskadérské show. Hned u vstupu parku je informační tabule, na které vidíte, jak dlouho budete na atrakce čekat. Byl jsem natěšený na novinku, na kterou byly reklamy po celém městě. King Kong 3D 360. Ten byl součástí projížďky po filmových studiích a kulisách. Takže jsem zamířil první tam.
1. Studio Tour
Šok byla fronta k ceduli, která informovala, že odtud je to 40 minut čekání. No co, měl jsem na to celý den, tak jsem čekal. Fronta je krytá střechou, takže je ve stínu, všude jsou TV, na kterých běží různé pořady, seriály a ofukuje vás rozprášená voda, takže jste neustále svěží. Fronta se pohybovala celkem rychle, odjíždí jeden vláček za druhým a odsejpá to. Nevěděl jsem, na kterou stranu si sednout pro lepší výhled, ale je to celkem jedno, z obou stran uvidíte zajímavé věci, pokud chcete vidět všechno dobře, tak si to projeďte 2x. Jedna projížďka trvá 45 minut. První projedete kulisy měst, vesniček, westernových míst atp. Na některých místech se natáčí, takže občas zamává nějaký herec. První show, která mě po kulisách čekala byl megalomanský 3D King Kong 360. Show je to opravdu parádní, plátno je všude kolem vás (proto 360 stupňů) , iluze je tak dokonalá, že řvete protože věříte, že se to fakt děje, vozík ve kterém sedíte se klepe, prohýbá, propadá přesně jako ve scéně, stříká na vás voda, fouká vítr, cítíte pachy prostředí z filmu, těžko popsatelná atmosféra, když jsem se otočil a vyskočil na mě obří pavouk tak jsem se málem pos…, nebo když dinosaurus táhne vozík a vy padáte do propasti všichni řvou…
Pokud navštívíte někdy LA tak tohle je jedna z věcí kvůli, které stojí za to studia navštívit. Jinde na světě to nemají a lepší 3D kino asi ani neexistuje. Po výjezdu z jeskyně se trochu uklidníte a čeká vás scéna s čelistí. Ta už je asi starší takže vás moc neuchvátí, mně to spíš přišlo směšný 🙂 než, že bych se měl bát. Hned po té se projedete kratší trasou skrz jurský park a mexické městečko s umělým deštěm a povodní. Odtud se projedete po vesničce, kde se natáčí Zoufalé manželky, skrz místo kde spadlo letadlo z filmu válka světů a prožijete si scénu z filmu Psycho. Pokocháte se auty z filmů a scénou Fast and Furious. Celá jízda je vtipně moderována komentátorem v prvním vozíku, ostatní ho vidí na svých LCD televizích ve voze. Prohlídku zakončí, zemětřesení v metru a 3D Mummie. Počítejte s tím, většině atrakcí se trochu umokříte ale v LA je pořád vedro takže hned uschnete. Plný nadšení jsem vyrazil na další mnou očekávanou show.
2. Terminátor 2 – 3D
Čekací doba asi 20 minut a po té Vás vpustí do předsálí, kde běží reklama na to jak je firma cyberdine skvělá, scény jak roboti rodí děti, pečují o ně apod… do toho se napojí pirátské vysílání Sáry Conorové a Johna, kteří varují stejně jako ve filmu, že nás skynet zničí…
Uvnitř kina mě překvapilo na můj vkus menší plátno. Šhow začala přednáškou o Cyberdyne a v tom nás přepadla Sára s Johnem + vojáci a začala přestřelka přímo v sále. Na plátně se objevili terminátoři a začala kombinovaná show 3D s živými lidmi. Divadlo slušný ale nic převratného do doby, než přijede živý Arnie na motorce vezme Johna a vjedou do plátna, kde se pak začne odehrávat to pravé 3D peklo. Sledujete nově natočenou honičku a přestřelku z budoucnosti v troskách LA. Ve 3D kolem Vás létají kusy kovu, létající terminátoři atd. Pořád si ale říkáte, že to už jsem někde viděl. Nadšení přijde ve chvíli, kdy John s Arniem najdou vchod do Skynetu a jedou výtahem. V tu chvíli se zdi kolem sálu zvednou a objeví se další plátna. Připadáte si, že jste v obrovském sále ve skynetu a sledujete celé dění. Začne megalomanská přestřelka, terminátoří chapadla poletují před Vámi i za Vámi. Zakončí se to, když Arnie rozstřelí zmraženého terminátora dusíkem na malé kousíčky, které létají kolem Vás. Vše je samozřejmě doplněno světelnými efekty, umělým kouřem, stříkající vodou, větrem a pachy. Finální zážitek skvělý i když na King konga to samozřejmě nemá. V kině se nesmí natáčet, takže videa na youtube jsou velice nekvalitní a neukazují skutečný zážitek.
3. Shrek – 4D
Jedná se o asi 20ti minutový klip, který lze stáhnout z internetu doplněný opět o scénku z předsálí kina. Zábava skvělá na velkém plátně, doplněná vodou, pachy, větrem, vzduchem imitujícím běhající havěť po vašich nohách 🙂 a pohyblivými a propadajícími se sedadly. Nejvtipnější je když osel nebo Shrek prskne a na vás lítá voda z protějšího sedadla 🙂 připadá vám jako když na vás opravdu někdo prsknul 🙂
4. Mumie 3D
Rychlá adrenalinová jízda na horské dráze doplněná o prvky 3D kina. Jedete cestu vpřed a pak to samé pozadu. Občas na Vás něco bafne nebo Vám něco přeběhne po nohách 😀 Jedete uvnitř pyramidy a je tam tma, takže moc videí z toho nenajdete. Každopádně je to fajn.
5. Jurasic Park
Projížďka na lodičce jurským parkem, s lekavým koncem a parádním sešupem do vody na konci. Celá atrakce je doplněná hodně vodními efekty takže počítejte, že budete mokří, na konci opravdu dost 🙂 foťák nechte v kabinkách. Jedná se o starší atrakci, takže neohromí tak jako jiné ale fanouškům jurského parku se bude líbit a finální sešup do vody za to stojí.
6. Waterworld
Kaskadérská show jak vystřižená ze stejnojmenného filmu. Odehrává se v autentických kulisách a uvidíte vážně skvělé divadlo. Výbuchy, skoky, jízdu na skútrech a člunech, spoustu vody, přistání letadla a výbuch přímo před vámi se spoustou bojových scén. Herci to s obecenstvem umí, takže Vás neustále hecují a stříkají po Vás vodu. Moc zábavná show, až se divíte, že všechny ty výbuchy nedaleko obecenstva jsou opravdu bezpečné. Záznam lze najít na youtube.
7. The Simpsons – Krustyland
Poslední atrakce, na které jsem byl. Další 3D horská dráha tentokrát vsazená do jednoho z dílu Simpsonů. Nasednete do vozíku asi pro 6 lidí. Ten hydraulicky vyjede nahoru do kopule, která je celá plátno. Takže opět vidíte vše na nekonečném plátně. Rozjede se jízda skrz celý Krustyland kdy se Vás levák Bob snaží zabít. Je to velká sranda, když jedete nebo padáte pořád to s Vámi hází sem a tam, takže si fakt myslíte, že jedete. Tahle jízda se mi líbila po King Kongovi asi nejvíc, možná na stejno s terminátorem, u téhle se navíc dost nasmějete. Na frontách bylo také poznat, že se jedná o jednu z TOP atrakcí v parku, čekací doba 30-60 minut.
V parku narazíte samozřejmě na řadu další menších atrakcí, show a krámků s krásnými tématickými suvenýry. Také se zde pohybují postavy s kreslených filmů v opravdu krásných kostýmech. Prostě jak živé. Nejlepší jsou Simpsnovi, Lev z Madagaskaru nebo Scooby Doo.
Park jako takový je úžasný a určitě stojí za návštěvu. Když už jste v LA nekoukejte na cenu vstupného, ta je plně adekvátní. Když si spočítám kolik stojí u nás vstup do 3D kina, kde nezažijete ani zdaleka takový zážitek, tak mi přijde cena 77 dolarů, tedy cca 1400 Kč naprosto v pohodě. Máte na celý den a budete mít super vzpomínky. Navíc uvidíte technologie, se kterými se v Evropě jen těžko setkáte. Na své si přijdou všechny věkové skupiny a menší děti můžete při návštěvě extrémnější atrakce odložit do dětského koutku, který je taky plný atrakcí pro nejmenší. Další pobočka parku je v Orlandu na Floridě.
Když se začalo stmívat, vyrazil jsem na cestu, na druhou stranu LA do hotelu. Neměl jsem auto, takže jsem musel metrem! Jízdu lze považovat za další adrenalinovou atrakci. Za 6 dolarů jsem si koupil 24 hodinovou jízdenku, protože mě čekaly 3-4 přestupy. Značení bylo bez problému, zabloudit se asi nedá, jen ti lidé kolem Vás mohou vzbuzovat obavy. Neustále nějaký somrák, co na Vás kouká jako vrah pokud mu něco nedáte, nebo občas nějaký gang. Naštěstí na většině míst je security nebo policie. Ta neustále někoho pokutuje, protože je všude zakázáno kouřit, jíst, píst, odhazovat odpadky apd… Asi po dvou hodinách jsem dojel poblíž letiště, kde jsem vystoupil. Prázdné parkoviště, tma a nikde nikdo. Tak taxíkem asi nepojedu jsem si řekl. Nějaký pobuda mi poradil, že hotel co hledám je tímhle směrem. Po pár minutách naskočil signál na GPS v mobilu a opravdu to šlo tím směrem asi 3 km. Byla tma, zima a nebylo toho moc vidět. Šel jsem po nějaké cestě a najednou asi 30 m nad mou hlavou přistávalo letadlo, docela šok. Rychlejší chůzí jsem došel do hotelu asi za 20 minut. Plný zážitků z prožitého dne jsem zabalil kufr pokecal s Ivčou a šli jsme spát. Ráno ve 4 vstáváme v 7 letíme do New Yorku a z něj do Prahy.
Závěr
Cestování po západu USA lze označit jedním slovem za úžasnou záležitost. Za těch 19 dní jsme prožili neuvěřitelné zážitky. Příroda a scenérie, které jsou tu k vidění jsou jedinečné. Všechno je obrovské a barevné, takže nevíte co dřív fotit. Takové cestování by si měl každý jednou zkusit. Je to mnohem větší dobrodružství než nějaký výlet s cestovkou. Moc si přeji abych se sem jednou mohl vrátit a absolvovat to ještě jednou. Pokud mám vypíchnout to nejhezčí tak za mě to byla asi příroda v Utahu. Konkrétně pak Monument Valley, Antelope Canyon, Bryce Canyon, Zion, Yosemite a pak samozřejmě Grand Canyon.
Kolik takový výlet stál?
Zásadní je samozřejmě cena letenky a počet lidí, který se bude skládat na auto a hotel. My jsme cestovali v červenci, kdy byla letenka drahá. Praha – LA a zpět za 19800 Kč. Ve čtyřech lidech je půjčení auta v pohodě, takže ve finále byly náklady půjčení a benzín okolo 5 tisíc na osobu. Jídlo a hotely jsme brali ty levnější a Motel 6 nebo Super 8 nám plně vyhovovali. Za ubytování, jídlo a vstupy jsme utratili cca 15 tis na osobu. Přesnou částku si nepamatuji ale když nebudu počítat zakoupené dárky a oblečení, tak celková částka se vším byla cca 40 tis na osobu za 19 dní cestování po západu USA.
Autor fotek, videa a článku:
Jan Kábrt www.jankabrt.cz
2 Comments
Úžasnej článek, moc díky!!!! V budoucnu plánujeme takovýhle trip a tyhle články jsou vážně k nezaplacení 🙂 (y)
Moc pěkné cestování -krásně se to četlo a ta podívaná….moc děkuji. H.