Cestování a lezení po ferratách v Italských Dolomitech:

Mapa navštívených míst:

1. den – Achensee, Cortina d’ampezzo, Lago di Misurina

Na jaře 2015 navrhl můj kamarád Fanda, že bychom mohli v létě vyrazit na nějakou ferratu do Alp. Já s letními horami neměl velké zkušenosti, kromě Yosemite v USA jsem po žádných horách nelezl, takže jsem byl hned pro. Po klasickém lyžování v zimě to bude příjemná změna. Fanda nějaké zkušenosti s lezením měl, ale i tak jsme kvůli levnějším nákladům na dopravu hledali další členy výpravy. Při hledání vhodných míst jsme se nakonec rozhodli pro Italské Dolomity. Konkrétně pro oblast Cortina d’ampezzo, kde se nachází podle průvodců ty nejhezčí ferraty. Hledání dalších parťáků dopadlo bledě, nikdo neměl buď čas, nebo peníze. Nenechali jsme se odradit a v pondělí 6. července jsme v 7 ráno vyrazili na cestu.

Cesta přes Německo utekla docela rychle a kolem poledne už jsme přejeli hranici s Rakouskem. Protože bylo ten den vedro, naplánovali jsme si zastávku u ledovcového jezera Achensee, kousek od Innsbrucku. To jsem objevil náhodou na google mapách, při hledání zajímavých míst po cestě. Ta azurově modrá barva na mě křičela už v mapách, a skutečnost byla ještě hezčí. Po sjezdu z dálnice jsme vyjeli klikatou silnicí a po 10 minutách se před námi už otevíral výhled na jezero. Achensee je největší přírodní jezero Tyrolska a od některých cestovatelů si vysloužilo označení alpský fjord. Toto jezero představuje příjemnou destinaci pro milovníky horské turistiky, slunění a lenošení u azurové hladiny alpského jezera. V okolí se nachází několik lanovek na vrcholy hor a nadšenci do vlaků jistě ocení vyhlídkovou jízdu historickou parní lokomotivou. U jezera se nachází několik pláží s parkovištěm a loděnice. Voda byla v červenci příjemná kolem 21 stupňů a na hladině se díky větříku prohánělo několik kiterů a windsurferů. Relaxovali jsme tu asi 2 hodiny a kolem 15 hodiny jsme pokračovali v cestě do naší cílové destinace – Cortiny.

Na hranicích Rakouska s Itálií se v Brennerském průsmyku nachází outletové středisko, kde jsme si udělali krátkou zastávku na nákup oblečení a v 17 hodin už jsme se, obklopeni horskými masivy, blížili do cíle. Cortina d’ampezzo je malebné městečko v údolí Valle d’Ampezzo a je centrem zimních sportů, cyklistů a vysokohorské turistiky. Kolem dokola je obklopeno nádhernými Dolomity a najdeme tu spoustu kaváren, restaurací a hotelů. Naše první kroky zamířili do infocentra, kde jsme si nabrali několik map a vybrali kemp, kde budeme nocovat. Volba padla na kemp u Lago di Misurina. Po cestě do hor, kde jezero leželo, přišel první problém. Na autě se rozsvítila kontrolka ucpaného filtru pevných částic a motor se přepnul do nouzového režimu. Dost nemilá věc skoro 700 km od domova. Auto sice jelo, ale v nouzovém režimu je vypnuté turbo, takže jízda do kopce byla opravdu pomalá. Aby toho nebylo málo, tak Fanda zjistil, že mu chybí telefon. Při jedné zastávce na focení ho pak objevil na střeše auta, kam ho nejspíš před 10 km odložil.

Okolí kempu bylo opravdu krásné. Všude kolem hory, pastviny s krávami, kterým na krku cinkaly zvony a úžasnou atmosféru dokreslovalo fotogenické jezero Misurina. V kempu jsme potkali několik Čechů, kteří nám doporučili nějaké ferraty na začátek. Postavili jsme stan a se západem slunce šli unaveni spát, natěšení, co si pro nás připraví zítřejší den.

2. den – Monte Cristallo a Lago di Misurina

Noc ve stanu nebyla moc pohodlná, ale co by člověk také čekal. Probudili jsme se brzy ráno kolem 7 hodiny. Kolem kempu se válela mlha a naše první kroky po koupelně vedly do místního obchodu pro snídani. Ceny byly úplně v pohodě, podobné těm v Německu. Posnídali jsme obloženou housku s tyrolskou šunkou a sýrem, štrůdl a vyrazili k lanovce, která nás měla vyvézt pod vrchol Monte Cristallo (3 221 m). Chtěli jsme být nahoře mezi prvními, kvůli menším frontám ale i světlu na focení. Zpáteční cesta pod vrchol hory stojí 22 eur a zahrnuje cestu dvěma lanovkami. Pokud chcete ušetřit, můžete se na vrchol vydat pěšky, což Vám zabere několik hodin času a vyčerpáte síly, potřebné na zdolání ferrat na vrcholku. Výchozí bod lanovky je Rio Gere (1698 m), kde je parkoviště zdarma. V 8:30 se lanovka rozjela a my jsme sedačkou vyjeli do první mezistanice. Z té byl krásný rozhled do okolí, takže jsme chvilku fotili a pokračovali v cestě druhou lanovkou. Ta už byla větší zážitek. Jedná se o starou retro kabinku ve tvaru vajíčka, do které se sotva vejdou dva lidé. Vypadala opravdu opotřebovaně, takže místy má člověk opravdu obavy, jestli se neutrhne a vy neskončíte někde dole v suti kamení.

Po adrenalinové jízdě kabinkou na náš čekala na vrcholku zasloužená odměna. Z terasy vedle horské boudy Guida Lorenziho byl neuvěřitelný výhled do okolí a ranní sluníčko tomu dodávalo ten správný šmrnc. Fanda už byl nedočkavý, tak jsme se oblékli do ferratových souprav a začali šplhat na první ferratu monte Paterno do výšky 2744 m. Pro mě to byla premiéra. Byl jsem trochu za exota, protože jsem místo lezeckých bot, které jsem nevlastnil, měl jen běžecké tenisky. Ale než si boty koupím chtěl jsem zkusit, zda mě to vůbec bude bavit. První část ferraty byla jednoduchá a díky neustálému jištění ocelovými lany jsem neměl ani strach. První pochybnosti přišly asi po 500 metrech, kdy se začala obtížnost zvyšovat. Skála začala být opravdu příkrá a mně to začalo klouzat. Nechtěl jsem riskovat a dohodl se s Fandou, že se vrátím k chatě a vydám se na druhou stranu, kde je ferrata s lehčí obtížností.

Nakonec jsem byl rád, že jsem se tak rozhodl. Pro mě jako pro fotografa byla druhá strana mnohem fotogeničtější, protože tam svítilo sluníčko a byl atraktivnější výhled. Ferrata, kde pokračoval Fanda, byla ve stínu a mlze. Vyrazil jsem tedy na ferratu s názvem Ferrata Ivano Dibona, jež vede přes lanový most, který odstřelili ve filmu Cliffhanger. Přes ten dále vede ferrata po několika žebřících a hřebenu hory až do údolí. Po cestě je možné najít jeskyně a zbytky stavení po vojácích z první světové války. Lezl jsem po ferratě několik km a když jsem slezl k rozpadlým domům, zděsil jsem se, z jaké výšky jsem přišel a kam se budu muset za chvíli vrátit. Počasí se měnilo každou chvilku. Místy byla hora zahalená mraky a jinde zase pálilo sluníčko.

Kolem poledne se ozval Fanda, že už má dolezeno, že se sejdeme u boudy. Vydal jsem se na zpáteční cestu, která byla do strmého kopce o dost náročnější. Rozhodně s sebou mějte na podobné výlety dostatek vody a cukr, tolik vody, jako tady, jsem nevypil ani na pláži u moře. S Fandou jsme se setkali na mostě a udělali pár společných fotek. Kolem třetí hodiny se blížily se čím dál černější mraky a byl čas akorát na cestu dolů. Celou cestu lanovkou dolů pršelo, měli jsme to pěkně načasované, ale než jsme dojeli za cca 30 minut k parkovišti už bylo zase sluníčko.

Měli jsme zbytek odpoledne čas, tak jsme se rozhodli prozkoumat Cortinu a vymyslet program na středu. Podle předpovědi mělo totiž celý den pršet. Při toulkách městem jsme dostali tip na Aquapark v nedalekém městě, kde bychom mohli ve středu přečkat den. Poobědvali jsme dobrou pizzu, na free wifi zkontrolovali novinky a vyjeli zpět do kempu k jezeru. Počasí se vyčasilo a bylo slunečné odpoledne. Zastavili jsme se na chvilku u jezera a kochali se krásným pohledem. Bohužel jezero nebylo vhodné na koupání. Ne, že by se to nedalo, ale na dně byly všude řasy a nikde nebyla přístupová pláž. Udělali jsme si procházku kolem jezera a alespoň si zchladili nohy. Při večerním popíjení na terase u kempu jsme náhodou uhodli heslo do nějaké místní wifi. Takže pokud budete bydlet v Camping Alla Baita, tak přímo u restaurace zkuste heslo: “allabaita”. Večer jsme se v kempu seznámili s dalšími Čechy tentokrát z Ostravy. Dali nám pár tipů a čekala nás deštivá noc.

 3. den – San Candido Aquafun park a Lago di Braies

Předpověď se naplnila a po deštivé noci následovalo také pochmurné ráno. Sice jen mrholilo, ale přes den se to mělo zhoršovat a měly přijít bouřky. Nakoupili jsme snídani a kolem deváté hodiny vyjeli do cca 30 km vzdáleného městečka San Candido, kde se nacházel Aquapark. Protože otevírá až v 10:30, využili jsme volný čas k prohlídce města. San Candido je menší město s pěkným náměstím a všude okolo jsou pily a lesy, z nichž se tahá dřevo. Na kraji města jsme našli u lesa stání, kde se nemuselo platit parkovné, které se obecně v místních městech platí všude. U bazénu jsme zjistili podle dlouhé fronty, že stejný nápad jako my, mělo i spoustu dalších turistů, takže jsme si vystáli půlhodinovou frontu na vstup. Ten činí 7,90 na 2,5 hodiny nebo 9,20 na celý den. Za nás můžu říct, že po 2,5 hodinách už jsme se v tom vedru tam nudili a jen leželi na lehátku a relaxovali.

Aquapark jako takový je menší, je to spíš bazén s několika atrakcemi okolo. Najdete tu 2 větší vířivky, divokou řeku, několik masážních koutků s vodními proudy, tobogán a dva bazény pro děti. Okolo je spousta lehátek a kdo chce, může využít i venkovní zahradu. Z bazénu je také možnost vstupu do místní restaurace. Ceny jsou přijatelné a dobrou pizzu si vyberete do 10 eur, nealko nápoj či pivo pak od 2-4 eur. Jako mokrá varianta je návštěva tohoto bazénu dobrá volba.

Kolem 15 hodiny už začalo svítit sluníčko a my jsme se rozhodli prozkoumat jezero Lago di Braies, které nás na fotce zaujalo v místním časopise. Nachází se asi 20 minut jízdy od San Candido kousek za Toblachem. Poplatek za parkování u jezera byl 4 eura. Jakmile jsme zaplatili, strhla se bouřka, takže jsme asi půl hodiny čekali v autě. Když přestalo pršet, prošli jsme se kousek kolem nádherného jezera a usoudili, že se sem musíme vrátit za lepšího počasí, projít ho celé a případně se i vykoupat.

4. den – Tre Cime di Lavaredo

Dnešní noc byla v kempu opravdu zima. Byli jsme nabalení a spali v bundách i s kapucí. Nemohli jsme se dočkat rána, protože nás čekalo to nejhezčí, co se tu ve zdejším kraji nachází. Byl to národní park rozkládající se kolem Tre Cime di Lavaredo. Vstávali jsme brzy, abychom stihli první autobus, který nás vyvezl za 4 eura na výchozí bod túry. Tím byla chata Rifugio Auronzo. Kolem té je několik parkovišť, kde všichni vystoupí a vydají se na túru. Autem se sem dá vyjet za 24 eur. To se ve dvou lidech nevyplatí. Nevýhoda autobusu však je, že poslední jede dolů už v 17 hodin, což když nestihnete, tak půjdete cca 10 km pěšky. U chaty Auronzo jsme vystoupili kolem 9. hodiny ranní. Všude byly davy turistů, kteří se chytali na túru. Není divu, všude doporučují tento výlet jako nejlepší a díky nízké obtížnosti terénu tu potkáte všechny věkové skupiny od dětí až po důchodce. Počasí bylo nádherné, takže jsme svižným tempem vyrazili stezkou Innerkofler a Forcelle k dalšímu bodu, chatě Lavaredo. Ta je jakési rozcestí, kde si každý podle svého gusta vybere náročnost trasy a vydá se dál. Většina lidí proudí kolem Tre Cime di Lavaredo směrem k chatě Locatelli. Jedná se o tříčlennou skupinu skalních štítů, ty dominují zdejší krajině plné bílo-šedých skal, které doplňují azurově modrá jezera a krásně zelené travnaté louky plné kvítí. Chata Rifugio Zsigmondy – Comici je opět pomyslné rozcestí. Ti línější zde končí a vrací se zpět a ti odvážnější volí některou z okolních ferrat nebo cestu dál.

Naše volba padla na ferratu vedoucí na horu Torre di Toblin. Ta je asi 15 minut cesty od chaty. Ještě předtím jsme vylezli na výběžek přímo nad chatou a pořídili odtud několik panoramatických fotek. Fanda se hecnul a nechal se vyfotit na panorama zezadu nahý, jak je teď ve světě v módě. Po té jsme pokračovali na ferratu Delle Scalette k Torre di Toblin (2617 m).  Nahoru jsme lezli po severozápadní straně, kde je ferrata velice příkrá a zajištěná 17 žebříky. Výstup byl středně náročný a pro mě to bylo první ferrata až na vrchol. Musím se přiznat, že v určitých místech to byla opravdu fuška a pohled dolů byl odstrašující. To, co nás čekalo nahoře, se však vyplatilo. Ten výhled je bezpochyby tím nejlepším na kotlinu Tre Cime. I zde se vyplatilo jít brzy ráno mezi prvními. Byli jsme nahoře sami a až po 10 minutách dorazili další dva Japonci. Cesta dolů po druhé straně byla už o poznání lehčí. Vrátili jsme se k chatě Locatelli, kde už bylo tou dobou celkem plno. Dali jsme si krátkou přestávku na oběd.

Po té jsme vyrazili po stezce Innerkofler skrz vytesané galerie ve skále směrem k vrcholku Monte Palerno (2744 m). Stoupání v jeskyních bylo nekonečné. Bez baterky se sem vůbec nevydávejte, je tam tma jak v ranci. Když jsme vystoupali ke konci jeskyně, navazovala cesta na ferratu směrem vzhůru. Fanda se vydal nahoru a já jsem pokračoval dolů k jezerům dei Piani a pak dále k chatě Pian di Cengia (2528 m). Na další ferratu už se mi v tom vedru nechtělo a chtěl jsem záběry na jiné scenérie, než už jsem měl. Pěšina byla vyšlapaná jen v sesouvající se suti, takže to dost klouzalo. Výhled na jezera a okolní hory byl však nádherný. Když jsem vystoupal od jezer na vrchol, kde bylo rozcestí, došla mi voda. Věděl jsem, že se potřebuji vrátit, aby na mě Fanda dlouho nečekal tak jsem to vzal rádoby zkratkou.

Tušíte správně. Zde platilo dvojnásob: “Je to sice dál, ale za to horší cesta!” Výhled do okolí byl sice nádherný, ale cesta dolů z kopce byla opravdu šílená. Chvilku jsem bloudil, ale když jsem ani po půl hodině nenašel rozumnou pěšinu, nezbylo mi nic jiného, než se dostat dolů klouzavou sutí. Přede mnou to zkoušel pár ze Španělska a šlo jim to stejně špatně jako mně. Dole pod kopcem jsem byl tak vyčerpán, a vyprahlý od slunce, že když mě viděli Španělé, tak se se mnou podělili o vodu a ananas. Nabitý novou energií jsem se vydal vzhůru na poslední kopec k chatě Lavaredo. Tam už na mě čekal nervozní Fanda. To moje bloudění totiž zabralo přes 1,5 hodiny času.

Po krátkém odpočinku a posilnění u chaty Lavaredo jsme vyrazili rychlým krokem zpět k parkovišti u chaty Aurozno. Bylo po 18 hodině, takže autobusy už byly pryč. Doufajíce v nějakého dobrodince, co nás vezme dolů stopem, jsme se vydali po klikaté silnici dolů. Hodně nás z toho kopce po celém dni chození bolely nohy a žádné auto ne a ne zastavit. Asi po 800 metrech zastavila německá dodávka. Svezla nás pár km dolů a dál jsme museli zase jít. Štěstí se na nás usmálo naštěstí i podruhé, kdy nás zachránili další Němci, kteří nás dovezli až do kempu. Totálně unavení a bolaví, jsme si v restauraci u jezera objednali Pizzu a s plechovkou dobrého pití jsme po zbytek večera odpočívali. Zítra nás čeká poslední den, strávený u jezer, a pak cesta domů.

5.den – Jezera Lago di Braies a Achensee

Na poslední den jsme měli naplánovanou žebříkovou ferratu. Protože jsme byli ale zničení z předchozího dne a čekala nás také dlouhá cesta domů, zvolili jsme volnější variantu. Po zabalení věcí a odhlášení z kempu (cena za 4 noci: 2 osoby, auto, stan, v ceně toalety, sprchy, elektřina a místo pro stan byla 84 eur), jsme se vydali na cestu. Jako první jsme se vrátili k jezeru Lago di Braies, kde nás naposledy vyhnala bouřka. Dorazili jsme kolem 10 hodiny a Fanda zjistil, že v kempu nechal sandále,  které byly schované pod autem. V tu dobu už tu byly zástupy turistů, kteří si to namířili společně s námi stezkou kolem jezera. Počasí bylo krásné, sluníčko svítilo a nebe bylo bez mráčku, takže bylo jezero opravdu fotogenické. Hory kolem se zrcadlily v hladině a vyloženě si to říkalo a vykoupání. To bylo na většině míst ale zakázané. Na opačné straně jezera byla však kamínková pláž a tam zákaz nebyl. Ve vodě se nikdo nekoupal a všichni jen seděli na břehu jak pecky. S Fandou jsme se hecovali, že vlezeme do vody, ať jsme pro ně inspirace. To se také stalo. Voda byla docela studená, takže to nebylo na žádné plavání. Jen jsme se osvěžili, dali jednu fotku ve vodě a rychle zase ven. Když nás viděli ostatní, začali se svlékat a šli se také vykoupat. U jezera si také můžete za 10 eur na půl hodiny půjčit lodičku. Ty se romanticky pohupovaly na hladině jezera a ostatní je z houpacích sítí nebo vleže na trávě pozorovali ze břehu. Dokážu si představit, že bych sem jel, třeba na 2 dny do hotelu na romantický víkend. Je to tu opravdu nádherné a pokud máte čas, vede odsud několik stezek do okolí. Až budete plánovat program do Dolomit, tohle jezero určitě nevynechejte, stojí za to!

Po poledni jsme vyjeli směrem do Rakouska, kde jsme se chtěli v parném dni osvěžit, v nám už známém, jezeře Achensee. Cesty po Italských silničkách nám zpříjemňoval výhled na okolní vesničky. Ty jsou si z dálky velmi podobné. Vždy tu najdete kostelík a okolo několik pěkných chaloupek. Na hranicích s Rakouskem jsme poobědvali a ve 14 hodin už jsme stoupali do kopce k jezeru Achensee. Dnes tu bylo o poznání více lidí než v pondělí. Přeci jen byl pátek a také počasí bylo teplejší. Nakoupili jsme v místním marketu nějaké pití, vykoupali se, udělali pár fotek a kolem 16 hodiny jsme zchlazení vyjížděli směr Čechy. Cestu nám několikrát znepříjemnily klasické zácpy před Mnichovem ale v 21 hodin už jsme přejížděli českou hranici u Chebu.

Závěr:

Dolomity v nás zanechaly skvělý dojem. Ne jen proto, že to byla víceméně moje první letní a aktivní dovolená na horách, ale prostě jen to, že pár hodin od Čech máme takovou kamennou zahradu, která může směle konkurovat i národním parkům USA. V Dolomitech si můžete zařídit velmi rozmanitý program, od lezení ferrat, ježdění na kole, turistiky nebo jen válení se u nádherně čistých jezer a relaxování, každý si tu najde to své. Pro mě to tu byla mnohem větší zábava, než slunění na pláži u moře. Navíc díky dobré lokalitě, můžete výlet do Dolomit zkombinovat s cestou k moři nebo s některým dalším pěkným cílem v Rakousku. Za mě mohu tedy oblast Cortina d’ampezzo jedině doporučit. Určitě se sem chci někdy vrátit, ať už v zimě na lyžích nebo opět v létě, pokořit zase nějakou ferratu.

Autor fotek a článku:

Mgr. Jan Kábrt – www.jankabrt.cz

Fotky byly foceny na Canon 6D s objetivem 17-40 F4L s polarizačním filtrem. Panorama jsou focená na Iphone 5s. Selfie by GoPro 3+ black.